poster

Prach

  • anglický

    Dust

    (festivalový název)
  • anglický

    Dust of the Ground

    (festivalový název)

Drama

Česko, 2015, 95 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Adam Bernau
    *****

    Nevím, jestli by se našel umělec, kterého by potěšilo, že někdo na jeho dosavadním opus magnum jako největší přednost vyzvedne pečlivost. (Zvláště jedná-li se o dilo takové suverénnosti, jaké v jeho domovině zdaleka nedosahují ani laureáti titulu zasloužilý umělec.) Přesto: Absolventský film Víta Zapletala Prach je především velmi pečlivý. Volbou a kompozicí záběrů počínaje, přirozeným projevem (skvělých) účinkujících pokračuje, ošetřením rozběhu a dojezdu filmu či kladením úvodních titulků konče. To ale ještě není ta pečlivost coby největší přednost. Pečlivě se dbá, aby se ve filmu nedělo skoro nic, ale aby se toho dělo velmi mnoho. Aby byl divák účasten dramat a traumat jedné každé postavy, aniž by byl nucen přihlížet nějakým dramatickým scénám. Opravdu nevšední pečlivost musí stát za vnitřní napětí překrývajícím poklidem, v němž se celý film odehrává. Zvlášť obdivuhodná je pečlivost způsobu, jakým jsou před diváka kladeny jednotlivé události, aby působily co nejdůrazněji a přitom zcela neokázale. Pečlivě jsou užívány i drobné „návodné“ prvky (např. pověšení obrázku či pověšení bundy), které nemají cokoli vysvětlovat nebo zdůrazňovat nebo (nedejbože) dojímat diváka. Uvedené příklady mají jaksi časovou, upomínací funkci (každý jiným směrem). Díky vší této pečlivosti dosahuje autor velmi silného účinku nejen estetického, nýbrž také otevírá divákovi cestu do hlubin lidského žití, někam k jeho klíčovým uzlům a spojům, aniž by jakkoli psychologizoval, aniž by vůbec musel cokoli říkat, aniž by ukazoval něco jiného než všední vztahy a všední bolesti všedních členů jedné všední rodiny. Je obdivuhodné (a osvěžující), že Zapletal k tomu, co se v jeho filmu děje, nepotřebuje, aby jeho postavy předváděly nějaké (ve filmech tak samozřejmé) hysterické výlevy. Na druhé straně nepotřebuje své postavy ani vměstnávat do nějaké tzv. artové formy. A za třetí neváhám tvrdit, že v Zapletalovi povstává tvůrce silný jako sám Bergman, který se však zcela obejde bez jakékoli bergmanovštiny (ostatně jeho vlastní filmové vzory jsou zcela jiné). Čímž mohu navázat na aspekt, který může (většinového českého) diváka zaskočit, ba i znechutit (dál budou SPOILERY; „navázat“ proto, že v tomto ohledu stojí Zapletal a Bergman na opačných pólech): je to fakt, že coby všední rodinu představuje rodinu věřící (jeden z bratrů je praktikující katolík, což evidentně převzal od rodičů; jednou z charakteristik mladšího bratra naopak je, že v tomto ohledu stojí mimo – musel jsem napsat „stojí mimo“, protože, jak je pro Prach příznačné, není nám umožněno nahlédnout do minulosti postav či do jejich motivací). Křesťanská víra (resp. způsob příslušného nažívání) zde není tématem, provokující je ale samozřejmost, s jakou se postupem filmu představuje coby přirozené zázemí těchto lidí – a je evidentní, že autor se k tomuto zázemí hlásí. Kdo chce, snadno může nejeden tématický prvek Prachu zdůvodňovat právě odtud, já ale nechci. I když vím, že Bergman je svými filmy v právu, vím také, že v právu je i Zapletal, ukazuje-li úplně opačný obraz toho, co může znamenat být členem věřící rodiny. Ostatně gesto ruky v závěru modlitby staršího bratra patří k esteticky nejsilnějším filmovým momentům všech dob.(2.12.2014)

  • Rosana
    odpad!

    Naprosto příšerné. Možná to mělo nějakou myšlenku a pointu, ale to se asi nedozvím, jelikož jsem po půl hodině odešla z kina (a nebyla jsem sama). Naprosto nepřesvědčivé herecké výkony, nebýt anglických titulků, tak ani nevím, o čem se baví, jelikož ozvučení filmu bylo na pytel a dlouhé nic neříkající záběry bez děje jenom natahovaly film do neúnosných délek.(2.8.2015)

  • xxmartinxx
    **

    Urputná snaha o minimalismus a podvratnost je často těžko ubalancovatelná, ale tady to je vyloženě vycucané z prstu. Lidé mluví jako divné stroje, které mají za úkol se za každou cenu míjet, což nemá mnoho o čem vypovědět.(17.4.2016)

  • Dadel
    *

    Nevěděl jsem, že se na FAMU učí Dogma 95, ale hodně to vysvětluje, proč je český film tam, kde je. Naivní scénář, který vystačí tak na 20timinutový film. Herci jsou dřeva všichni do jednoho, skoro to vypadá, že měli pod kamerou čtecí zařízení. Hudba žádná, když někdo občas pustil gramofon, byl to svátek. Chápu, že jde o studentský film, kdybych byl pedagog na FAMU, dal bych Vítu Zapletalovi dva mínus a jako domácí úkol pustit si "Halt auf freier Strecke", aby viděl, jak se taky dá natočit komorní rodinné drama o umírání. Na MFFKV se to mezi těmi filipínskými a mexickými dramaty ztratí, ale doufám, že nikoho nenapadne uvádět to v běžné distribuci! Vedení FAMU by si mělo zřídit kanál na Youtube a všechny studentské filmy zveřejňovat výhradně tam, zdarma.(9.7.2015)

  • Jellini

    "No konečně!" A to především ze dvou důvodů. Jelikož se během posledních tří let, kdy tento film vznikal, ukázalo, že svět je vcelku nevyzpytatelný, prvním důvodem tohoto zvolání je, že film se vůbec podařilo dokončit. Ačkoliv by sám autor pravděpodobně řekl něco jako "v pohodě" nebo "všeho do času a Bůh na věky", tak já, jsa obeznámen s většinou komplikací, které během natáčení nastaly, mohu s čistým svědomím odpřísáhnout, že napsat, přesvědčit lidi, zafinancovat, zprodukovat, natočit, sestříhat, ozvučit, nebo třeba jen vymyslet název filmu nebyl žádný med. Přihlédneme-li navíc k faktu, že se jedná o školní film (byť s decentní účastí České televize), můžeme všem autorům směle pogratulovat a společně se podivit, že celkový rozpočet tohoto filmu se prakticky rovnal částce, která se na českých bijácích jistého druhu třeba jen procateringuje, projezdí nebo prošmelí. To všechno by ale bylo zcela bezvýznamné, kdyby mé úvodní zvolání neplatilo i kvalitám filmu. Když se podíváme do většiny zemí, včetně Argentiny (Alonso), Maďarska (Tarr), Turecka (Ceylan), Íránu (Kiarostami) nebo Kazachstánu (Omirbajev), tak všude najdeme alespoň jednoho filmaře se zašlouženým celosvětovým diváckým ohlasem (i kdyby mělo jít jen o ohlas festivalový). Tím "zaslouženým" mám na mysli především chuť a odvahu experimentovat a také schopnost vést diváka, oboje v souladu s potřebou vyjádřit nejzákladnější, řekněme, humanistické myšlenky. Po těchto úkazech experimentu a humanismu se v české kinematografii (s výjimkou filmů Švankmajera a Vojnára) doslova "zaPrášilo". :-) Slovní hříčku lze i otočit, totiž, že na tyto úkazy sedl Prach, čímž se dostávám k závěru - mám totiž pocit, že právě Prach je těmito úkazy prodchnut. Uvidíme, co na to diváci.(27.11.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace