An
Sweet Bean
Režie:
Naomi KawaseScénář:
Naomi KawaseKamera:
Šigeki AkijamaHudba:
David HadjadHrají:
Kirin Kiki, Masatoši Nagase, Kjara Učida, Miki Mizuno, Ecuko Ičihara, Wakato Kanemacu, Mijoko Asada, Taiga Nakano, Saki TakahašiObsahy(1)
Sentaro provozuje malou pekárnu, která vyrábí tradiční japonský dezert dorayaki - lívanečky plněné "an", sladkou pastou z červených fazolí. Když mu stařičká paní Tokue nabídne pomoc v kuchyni, Sentaro ji zdráhavě přijme. Paní Tokue mu ale dokáže, že má zlaté ruce. Díky jejímu zázračnému domácímu receptu na oblíbenou pastu začne pekárna znovu prosperovat... A oba osamělí lidé si časem vzájemně otevřou svá srdce, aby odhalili staré rány. (HBO Europe)
(více)Videa (4)
Recenze (21)
Pomalu plynoucí film, který se točí okolo přípravy tradiční japonské sladkosti "dorayaki" a zároveň sleduje lidské osudy hlavních postav. Kiki Kirin se mi v roli "vlezlé" japonské babičky nejdřív nějak nepozdávala, ale po chvíli jsem pochopila, o co jde, a hned mi její postava byla sympatičtější. Nerada bych tady spoilovala, ale můžu říct aspoň to, že se jedná o film o předsudcích, o nalézání radosti i v těžkých podmínkách, a taky o tvoření lidských pout. Moc pěkný a čistý film, který nám připomíná, že není dobré okamžitě soudit lidi, dokud je nepoznáme a nenahlédneme do jejich nitra. (Viděno na palubě letadla společnosti Delta.) ~(4,0★)~ ()
Už v "Utiš vodu" Naomi Kawase naznačovala příklon k tradičnímu filmovému vyprávění a "An" se tak vskutku stal jejím prvním konvenčním filmem s daným scénářem, postavami a tradičními dialogy. Příběh, který krouží okolo osudů několika postav setkávajících se u stánku s dorajaki (lívance se sladkou fazolovou pastou), bohužel zabředává do nesnesitelného patosu a co víc – vynucuje si dojetí za každou cenu. Nenásilnost vyprávění a síla obrazů z předchozích režisérčiných filmů ustoupily návodnému dovyslovování tam, kde dříve zůstával prostor pro tajemství a dobrodružství z objevování. I proto tento film vnímám spíše jako příběh pro mládež (bez nadsázky). Kawase sice neopustila své téma hledání skutečných životních hodnot, avšak příběh tentokrát zasadila do již stokrát použitých kulis, které pouze jinak přeskládala a výsledek je stejný jako u všech podobných sladkých příběhů. Postavy dobrotivé babičky s pohnutým osudem, muže poznamenaného minulostí i citlivé dívky z problematických rodinných poměrů stejně jako mírná porce gastrofilozofie spíše vycházejí vstříc snadno stravitelným příběhům pro masy, u nichž se lze konzumentsky na krátkou chvíli dojmout a jinak nic víc... P. S. Film mi připomíná román Muriel Barberyové. ()
Opäť taký príjemne pomalý a malý film z japonskej produkcie, kde takéto filmy vedia najlepšie. Zápletka sa dala určite rozvinúť aj podstatne viac, hlavne to neskoršie prosperovanie obchodu, ale o to tu predsa len ani moc nejde. Hlavná je tá mimoriadne sympatická civilná atmosféra, ktorá sa nesie celým filmom a podporou sú aj sympatické postavy, Okrem hlavného dua, teda majiteľa pekárne a jeho novej pomocníčky aj stála zákazníčka, ktorej by som kľudne doprial aj samostatnú líniu, aby sa mohla stať plnohodnotnou postavou. Takto si ma získala hlavne celá stredná fáza, kedy ide všetko tak, ako má a všetci sú spokojní, ale ani ten zvyšok samozrejme nie je zlý a pozerá sa na to dobre. Režijne mi to plne vyhovovalo, na rozdiel od predchádzajúceho filmu režisérky to už síce nie je také meditatívne, ale toto civilné prevedenie tu aj tak sedelo lepšie. Takže lepšie hodnotenie síce nedávam, na to by som potreboval rozvinúť zápletku kľudne aj do viacerých línií, ale aj tak sa mi na to pozeralo príjemne a určite som sa nenudil, aj takéto filmy občas treba. 67% ()
Tenhle film je sladký a dlouhý jako příprava „an“ - tajuplné sladké pasty z červených fazolí. Ten český název je trochu moc přeplácaný, ale zenové to je. Mám rád jídlo a filmy o jídle. Příprava „an“ je pomalé a důkladné umění jako taiči a už jen sledovat její přípravu je meditací. Ten film láká jako sladká vůně „an“. Do bistra a do života. Japonské „Babí léto“. ()
Na tomto nevšedně celistvém filmu, který provazuje, spíná a překrývá nejrůznější vztahy – vedle těch mezilidských i ty, které jsou mezi (vnímavými) lidmi a věcmi a přírodou, mezi událostmi nynějšími a minulými či které se rozvíjejí mezi tím (řečeno s Hesseovým Kleinem) „divným světem“ v nás a tím, čím právě jsme – a utváří jimi (primárně vizuálně artikulovanými – křehkým kamerovým snímáním) jedinečný – spíše tep než rytmus, mně nejvíce překvapilo, jak jsem v nejedné z postav shledal osoby, s nimiž jsem se někdy potkával nebo které ještě vídám. Před mýma očima se tím zdánlivě prostým zachycením zcela ztotožnily: herci dokonale zpřítomňovali marnost i slibnost těch mých blízkých i vzdálených a soustředěně napsaný scénář mi o nich mnoho nového prozradil – a v mnohém mě utvrdil. Jako by se režisérce podařilo tím obyčejným příběhem vstřebat lidský život jako takový, v němž si každý divák najde někoho, s kým se kdy minul, a povzbudí jej to k tomu, aby na plátně zapátral i po sobě. Ovšem ani to ostatní mě nenechalo klidným: například onen nespoutaný pantheismus stařenčina bdělého zraku, který v záblescích interpungoval vyprávění, není pouhým transcendujícím ornamentem propouštějícím do hloubek svých ohybů, ale – ve své bezprostřednosti – současným vyznáním i svědectvím – a tedy i nepřímým osobním příkladem, vzorem hodným následování – a je zjevné (a ty poslední záběry to potvrzují), že podobně na svět pohlíží právě režisérka: navyklou frází by se dalo tvrdit, že žádný obraz není ve filmu navíc, ale pravdivější by bylo říci, že jakýkoliv další – adekvátně zachycený (viděný, zakušený – do srdce i do světa, kam se pozval, přijatý) by se v něm klidně mohl objevit a nevychýlil by jeho stavbu. PS: A na okraj hrdinova pláče si ještě znamenám několik slov, které slzám a jejich hrdinství věnoval Ernest Hello: "Hrdinství a slzy v myšlení světa bydlívají snad na dvou koncích věcí. Ale v pravém myšlení některá z těchto věcí nikdy se nepodiví, že sousedí s druhou. Velikodušnost, jež plodí tuto, plodí i onu. [...] slzy, o nichž mluvím, jsou činy. Lidé si zvykli hleděti na slzy, jako by všechny náležely do panství vášně. Toto hledisko, neobyčejně obmezené a výlučné, jest nebezpečím slávě slz. Sláva slz! Věc jest krásna a slovo též zdá senádherným. Přál bych si postaviti pomník slávě slz. A na to, aby se jim vrátila jejich sláva, třeba ukázati jejich činnost. Třeba je ukázati, jak jsou aktivní, plodny. Neboť není slávy leč tam, kde jest aktivita. Odpočinek jest aktivita svrchovaná, a odpočívají-li slzy, odpočívají přísně proto, že nás vedou do srdce aktivity. Jest tisíc činův, ať dobrých nebo špatných, jež mívají na aktivitě podíl více méně podružný. Dovolte, abych se podíval na aktivitu, jako by měla údy a jako by měla srdce. Nesčetně činností bude ve vztahu s údy aktivity. Slzy vstoupí do jejího srdce a budou jednati s nimi. Slzy marné a falešné jsou ovocem smrti, které opadává nečinně se stromu vášní. Slzy plné a silné jsou činy svrchované, jež uvádějí v pohyb srdce života, a srdce života bije s plností. Jsou slzy ubohé, jež jsouce sláby, rozmnožují slabost toho, kdo je prolévá. Slzy chabé jsou slzy marné. Vycházejí z prázdnoty, zůstavují prázdnotu, a padajíce do prázdnoty, ještě více ji vyprazdňují. Jsou slzy plné, jež, jsouce silny, rozmnožují plnost duše." () (méně) (více)