Taxi Teherán

Čekal jsem trochu něco jiného. Nevím, jak jsem na to přišel, ale měl jsem za to, že to bude real. Že to budou skutečná setkání režiséra, toho času taxikáře, se skutečnými pasažéry. Tohle ale bylo kompletně zinscenované. Nebylo to špatné, nápad byl zajímavý (režisér se za něj ve filmu taky náležitě pochválil) a bylo to výborně zahrané, ale byla to taková originálně pojatá osobní stížnost, nevěřícím psům sympatická z důvodu jasně deklarovaného poselství, že ne všichni obyvatelé Iránu jsou odvázaní z náboženských fanatiků v čele své země. Nic víc jsem v tom neobjevil. Osobní statečnost šikovného, myšlenkově svobodného tvůrce. Jasně, to se cení. Ale tady neudělujeme Nobelovy ceny za mír, tady hodnotíme filmy. A já to mám za 60 procent. P.S.: S odstupem přihazuju jednu pecku za odvahu. Nebylo jí málo. (16.07.2017)

Film Taxi Teherán je nutné hodnotit v kontextu jeho vzniku. Sám o sobě je to vcelku banální snímek, kdy taxikář vozí lidi a přitom si s nimi povídá. Když si ale uvědomím, že hlavním tvůrcem je Jafar Panahi, kterému byla v jeho domovském Íránu zakázána tvorba, hned to dostane nový rozměr. Jak se dá reagovat na zákaz tvorby? Třeba takhle, za mě ideální cesta. Protesty asi nejsou k ničemu. Raději napsat scénář, vzít kameru a vyrazit točit. Nakonec si všechno sám naplánoval, zrežíroval, natočit i odehrál hlavní roli. Film funguje skvěle i jako hloubková sonda do života íránské společnosti. Navíc jsem se u některých cestujících i skvěle bavil. Například dvě starší ženy převážející rybku nebo mladá brebentilka dokázaly výtečně odlehčit situaci. V kontextu je to za poctivé čtyři hvězdy, k nim přidávám doporučení pro lidi, kteří si chtějí rozšířit obzory i mimo mainstreamovou produkci a sám si zkusím sehnat i některé další filmy od Jafara Panahiho. (21.05.2021)

"Jezdí jak s hnojem a nezná cestu." Tak si Teherán projedeme v taxi a zjistíme, jak jsou nám všední problémy normálních Íránců vlastně docela blízké a že z těch muslimů, zas takovej strach nakonec nejde, hlavně když jsou oni tam a my tady a že naši filmaři, to za socializmu, až tak špatný neměli. Zlatým hřebem tohoto minimalistického filmu o příhodách neteře a strýce na hořkosladké cestě, která dopadne přesně podle pořekadla "Pro dobrotu na žebrotu" a ve které je skvěle vystavěna atmosféra napětí, však bezesporu byla účast cestující právničky bojující za lidská práva Nasrín Sotudíové, která se ve snímku objevila jako "dáma s růžemi". (28.02.2016)

A jednu růži pro filmové fanoušky. Ti nikdy nezklamou. Renomovaný profesionál v oboru režie, taxikář z donucení s minimální výpravou natáčí film o filmařině v zemi, která se vydala cestou omezování občanských a uměleckých svobod. Jeden by z Taxi mohl nabýt dojmu, že se v Teheránu žije výhradně kinematografií; především tou zakázanou, jíž pohříchu není málo, neboť obnáší i zcela nevinné tituly jako Půlnoc v Paříži. Pasážéry jsou filmový pirát rozvážející čumilům Big Bang Theory; kdosi, komu se podařilo nahrát vlastní přepadení, ale je mu líto násilníků, protože tuší, že loupili z absolutní nouze a při dopadení by dostali provaz; a hlavně neteř, která nerozumí zásadám filmotvorby, jak je předložila třídě ideologicky uvědomělá učitelka: Výsměch představě, že by si umění vůbec nechalo něco předepisovat. Panahí se sice směje, ale je cílevědomý. Jeho verze Noci na zemi je lekcí, jak poutavě natočit něco tak nezajímavého jako přehlídka mluvících hlav. Kontrast s pozadím metropole s zatahujícími se otěžemi je zásadní. Film je navíc mistrný v dovednosti, která autoritářům na poli politiky, ty íránské v to počítaje, citelně schází: diktát navozující dojem spontánnosti a svobody. Zkrátka z režie. (28.05.2017)

Vidět to pouhej týden po svém návratu z Tehranu bylo prostě...hustý. Tím spíš, že tam právě proběhly docela důležitý volby, po nichž se snad země zase o malý krůček posune blíž k netotalitnímu stavu. Ale cenzura a politický útisk, o nichž je v taxíku řeč, v Íránu prozatim zůstanou - i když to v ulicích Tehranu navenek vypadá tak nadějně. Frustrující. (03.03.2016)

V titulcích filmu uvedeno: rok výroby (v perských číslicových symbolech) 1393, což odpovídá roku 2014 gregoriánského kalendáře. (07.07.2020)

Íránské filmy mají své vlastní identické kouzlo. Nelze je porovnávat s jinými kinematografiemi a musíme je hodnotit takřka jako jiný učební předmět. Tenhle film je vlastně hraným dokumentem o běžném životě v Teheránu s jeho drobnými i velkými problémy, jak je to naznačeno na konci filmu. Džafar Pahání měl v době natáčení "stopku", a tak se rozhodl natočit netradiční film, vzal do vypůjčeného taxíku dvě kamery, pomohla mu i jeho domnělá nebo skutečná neteř (skutečně rozkošná dívenka s prořízlou vyřídilkou) a svou minikamerou, v níž pořizovala snímky, kdy je režisér mimo auto. Děvčátko řeší neřešitelný problém, jak natočil promítatelný film ze skutečného života, když se skutečný život v islámském světě nemůže natočit a natož promítat, protože je omezován řadou náboženských tabu... Je to úsměvné drama, které odmítá některé xenofobní názory na muslimy, zároveň však nezastírá, že společnost, která je islámu podřízená, není společností svobodnou. Jasných pět hvězdiček. (14.02.2017)

Bál jsem se že tento film bude jen nudný obrazový dokument o ježdění taxíkem přes Teherán, kde budou v nekvalitním zvuku rozhovory s místními. Opak je pravdou, film mě od začátku do konce (i když na konci to trochu sláblo) bavil. Technická omezení dávají filmu pěknou atmosféru, dialogy jsou humorné a mají filozofický podtext. Byl bych opravdu rád, aby režim v Íránu padl a jednou mohl Panahi přijet na západ a o filmu mluvit, protože tento film má co říct a jeho autor tím pádem také. (01.03.2019)

S přihlédnutím k tíživé situaci J. Panáhího, kterému jeho situace neumožňuje natáčet nic víc, než jen domácí videa, vznikl neobyčejný polodokumentární pohled do života obyčejných Íránců. Ve výsledku to ale není ani tak tíživé, ani tak kritické. Je to jen zachycení reality s trochou autocenzury. Protože kdyby se snažil ukázat celou pravdu, světlo by už nikdy neviděl. (06.08.2021)

Západní divák je u vytržení z totalitního režimu. Já ještě zažila socík, tak jsem se dívala s nostalgickou slzou v oku, jak Íránci provozují burzu se západními filmy, děti mají zakázaná témata do školy a za politiku se zavírá. Do toho zločinnost velkoměsta. Vše pod taktovkou disidentského režiséra, který našel pro své sdělení neotřelou formu. Nicméně zakázaná témata jsou i v demokratických zemích, omezuje se internet a děti si taky nemohou dělat domácí úkoly na kterékoliv téma. Bohužel mi Taxík přišel moc naaranžovaný - taxikář by si s takovou nevydělal na slanou vodu a už jenom chyběla svatozář. To už Borat víc působí jako autentický dokument. (11.10.2018)

Snímek v podstatě ve stylu found footange, jen se nejedná se o horor, jak je zvykem. Je natočený kamerou postavenou na palubce taxíku, se kterou řidič občas pohne. Snímek je hodný k ocenění nejen nad odvahou autora, kterému byla íránskou vládou zakázána další filmová tvorba, ale hlavně výpovědí jednotlivců o íránském životě jaký skutečně je. Vznikl tak vlastně postdokument pojednávající o perzekuci, cenzuře, pronásledování. Výpovědi všech zúčastněných poukazují na skutečný obraz něčeho, k čemu má podle vládnoucích elit, neziskovek a zmanipulovaných lidí rozumný lid xenofobní postavení. Hned na začátku má divák možnost vyslechnout si rozhovor mezi mužem a ženou o tvrdých trestech za kdejakou maličkost v zájmu zákona Šaría. Šokuje i výpověď jinak usměvavé dívenky nad školním domácím úkolem natočit ´promítatelný´ film, což znamená držet se diktovaného seznamu veškeré cenzury. 1- Respektujte šátek 2- Žádný kontakt mezi muži a ženami 3- Vyhněte se špatnému realismu a násilí 4- Vyhněte se použití kravaty pro úspěšné muže 5- Nepoužívejte íránská jména pro úspěšné muže - místo toho použijte posvátná jména islámských světců. 6- Nepoužívejte diskusi o politických a ekonomických otázkách. Ve finále dodá, že nejdůležitější rada je, že "Pokud si všimneme něčeho problematického, musíme to zcenzurovat" Tvrdá rána mířená na filozofii filmařství umění samotného Jafara Pahaniho. Dále tu máme režisérova fanouška kšeftujícího s DVD amerických filmů, umírajícího muže diktujícího na kameru svou poslední závěť, atd. Je toho hodně a samozřejmě to končí tak jak má. Uměleckým vyobrazením je z kamery odebrána (čti ukradena) paměťová karta, aby se nic z toho nedostalo na veřejnost. Jedná se o politický film v artovém provedení, kde realismus předčí očekávání, za kterým stojí jeden jediný člověk. Jatar Panahi. Stejně jako u svého předchozího snímku poukazuje na realičnost a povinností vnitřní nesvobody. Vše co tu prezentuje má nějaký smysl a důvod. Týká se to třeba i otáčení kamery. Jedná se o vizuální metaforu o tom, co dělá většina filmařů. Pozná divák jakou? Film je velice silnou záležitostí ve své výpovědi, který je potřeba vidět. Pro postkomunistické země je dokonce i hodně povědomý a je proto div, že je danými jednotlivci snaha se do něčeho takového opět hrnout. (01.01.2019)

Skromný a jednoduchý film, ktorého poslaním je priblížiť islamskú kultúru, čo sa mu za tých 82 minút darí vo veľkolepom štýle, napriek tomu, že by sa mohlo zdať, že niektoré vzniknuté situácie sú vopred pripravené. Film je ako malá šedá gulička, ktorá v sebe ukrýva veľa informácii. (04.01.2018)

20% - komentář 20ti slovy: Nepůjdu s davem! Cypárna! Teda pardón, božinkové, protože Irán a je to "jiné". Ne! Nuda! Plus za "různorodé" spolujezdce, závěr a "jenom" 82 minut. (10.01.2017)

Film ktory sa takmer cely odohrava v taxiku aj tak dokazal vela povedat o sučastnom Irane.Každopadne ide o dalši kvalitny film z Iranu .Stači mat dobry napad a aj s vody sa da uvarit chutna polievka,tak ako sa to podarilo Panahimu. (16.09.2017)

Jak málo stačí pro skvělý názorový film? Velmi málo - otřískaná kára a palubní kamerka, a řekne nám toho o životě a (ne)svobodě v Iránu strašně moc. "Však vy víte..." 80% (26.02.2021)

7/10. Před tímto filmem jsem o panu Panahim nikdy neslyšel, neměl jsem ponětí o stavu íránské filmové tvorby a nikdy předtím jsem žádný íránský film neviděl. Hlavně proto jsem šel. Ke konci se čas začal trochu vtahovat. Protože i když byly pozdější postavy stejně zajímavé a zábavné jako ty první, na mě může expoziční technika použitá na stejném místě po chvíli působit trochu klaustrofobicky a monotónně. Jak film postupuje, získáváte malé momentky ze života cestujících, výhledu a názorů. A je tu davem potěšující malá hvězda ve tvaru „hezké malé neteře“ režiséra/řidiče. Její setkání s klukem z ulice je okouzlující, i když pro mě mohlo těžit ze silnějšího rozuzlení. Takže obohacující zkušenost, i když jsem to považoval stejně za vzdělávání jako na zábavu. (31.05.2023)

Tak toto bol naozaj filmový kúsok doslova z iného cesta - niečo medzi dokumentom, súkromným videom a hraným filmom. Panahi si zaslúži veľkú poklonu za to, že aj napriek režimu sa snaží prejavovať svoje názory hoc aj takýmto spôsobom. Jednu hviezdu uberiem za tú malú neter, ktorá mi naozaj dosť liezla na nervy. Inak ale zaujímavý počin, aj keď na môj vkus trošku ťažkopádny. 60 % (18.04.2017)

"Dobre ste to na mňa zahrali, pán Panahí". Načo špekulovať a štylizovať, keď k zaujímavému a pestrému filmu stačí tak málo. (19.10.2015)

Tvůrce tohoto snímku Jafar Panahí má mé sympatie, obdiv i úctu. Výborný příklad, jak v praxi platí, že "méně je více". Zdánlivě velmi jednoduchý děj i prostředky řeknou divákovi rafinovaným způsobem o Íránu víc, než nějaké výpravné drama. Celým filmem navíc prolíná neokázalý příjemný humor. Doporučuji dokoukat do úplného konce, tedy do místa, kde jsou obvykle závěrečné titulky. Možná jsem přecitlivělá, ale mě to dojalo k slzám. (09.05.2017)

Navzdory potížím, kvalitně a svižně natočený komentář k současnému Íránu. (09.10.2015)