Ma loute
Ospalá zátoka
Slack Bay
Režie:
Bruno DumontScénář:
Bruno DumontKamera:
Guillaume DeffontainesHrají:
Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi, Fabrice Luchini, Jean-Luc Vincent, Didier Desprès, Cyril Rigaux, Brandon Lavieville, Raph, Lauréna ThellierObsahy(1)
Francouzský režisér Bruno Dumont před dvěma lety rozesmál karlovarské publikum svou minisérií Malej Quinquin. Nyní po uvedení v soutěži na festivalu v Cannes vstupuje do kin se svou zdivočelou komedií a retro detektivkou v jednom. Líná zátoka představí slavné herce (Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi ad.) ve velmi neotřelých hereckých polohách. Zábavná francouzská komedie odehrávající se v nádherně nasnímaných exteriérech severní Francie ukazuje, že i Francouzi si umí dělat legraci sami ze sebe. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (52)
Kombinace nádherné širokoúhlé kamery s nejedním poetickým záběrem v přírodě + hodně ujetého absurdního humoru plného svérázných postav (místy trošku jakoby od Mockyho nebo ze starších švédských komedií) mi přijde originální. Možná by mi ani tak nevadilo, že Líná zátoka nestojí na příběhu. Najdou se tu sice scény, které tu dotvářejí mysteriózní zápletku o záhadném zmizení lidí v zátoce a nakonec vše vyvrcholí hodně fantaskním finále, ale o děj tu většinou moc nejde. Spíše na můj vkus Bruno Dumont přestřelil s dvouhodinovou stopáží a přestože mě spočátku film nadchl, ne vždy mě ním dokázalo provázet stejné nadšení. Zvláště když linka kolem dvojice s holkou oblečenou za kluka mě nebrala a také Juliette Binoche, nakolik jí jinak vnímám jako skvělou herečkou, mi tady svým výkonem úplně nesedla a až jsem zůstal nemile překvapen, kolikrát tady přechází (snad ve snaze předvádět zoufalství v komickém hávu) až do nesnesitelně otravného afektu. Nejvíc jsem si vychutnával ty poetické záběry a tradičně velmi zábavného Fabrice Luchiniho. Od Dumonta jsem nic jiného neviděl a do jisté míry mi ten jeho zvláštní humor včetně pár totálních absurdit a retro výpravou (až na pár scén) i sedl, ale nejsem si zatím jist, zda mám chuť od něj zkusit i ty mini série typu Malý Quinquin. [60%] ()
Ani mé druhé setkání s Brunem Dumontem nedopadlo dobře - dokonce do té míry, že bylo s největší pravděpodobností poslední. Ale abych Línou zátoku jen prostořece nehaněl, zatímco Hadewijch považuji za dobře mířený flusanec rovnou mezi oči z úst, které půl roku neviděly zubní kartáček, a jako konstrukt jsem jeho scénář nepřijal ani v nejmenším, Líná zátoka disponuje minimálně slušnou poetikou, skvělou kamerou a výborným obsazením. Škoda jen, že je to takové mělké a jde to odnikud nikam. Zhruba 3/4 filmu jsem si říkal, že se přece jen dívám na 3hvězdičkový film, ale v závěrečné části už jsem cítil únavu z neustálého přehrávání a pitvoření a konec mířící do ztracena rozhodl o 40 % celkového dojmu. Líná zátoka vás může potěšit tím víc, čím méně ji budete brát vážně, a rezignujete na hledání nějakých podobenství a hlubších smyslů. Je to vlastně groteska o tom, že rovnostářská Francie i degeneraci demokraticky rozděluje mezi elity a proletariát. Zatímco Fabrice Luchini svého degoše ztvárnil s roztomilostí, Juliette Binoche si střihla tak sebestřednou a afektovanou kozu, že byste k ní ve filmovém prostředí těžko hledali sobě rovnou. Zaujala mě mladičká Raph, cítím její potenciál, který by bylo škoda promarnit. Líná zátoka patří k tomu druhu filmů, kde se na place všichni určitě skvěle bavili, ale v kinosále se budou reakce, myslím, radikálně lišit. Ten film bude určitě rozdělovat publikum hodně zásadním způsobem. ()
Nejhorší Durmontův film? Pro mě zatím určitě. I když ho mám v topce, byly pro mě ty víc, jak dvě hodiny víceméně zklamání. Možná je zklamán trošku silné slovo, každopádně jsem čekal po Quinquinovi, nebo Stranou Satana něco podobně neotřelého a originálního, ale dočkal jsem se bohužel "buržoazní taškařice", která má sice své světlé momenty, ale ve výsledku za mnoho nestojí. A Juliette bych za její výkon postavil do kouta. Aspoň na čtrnáct dnů. ()
Hravý překvapivý bizár, který bych, věru, od Francouzů nečekal. 1) Čím dříve divák pochopí a přijme, že film nezobrazuje skutečnost, že není ukázkou nějakého novodobého byť kapku bláznivého realizmu, tím více jej pak ocení. Kdo má problémy s nadsázkou, tomu se film určitě líbit nebude._____ 2) Kontroverzní přijetí snímku dokumentuje i devět nominací na Césara (francouzská odrůda Oskara) za rok 2017, přičemž film nakonec nezískal ani jedno ocenění._____ 3) 58letý scénárista a režisér (zde se podílel i na střihu) Bruno Dumont mě zaujal už svým Malým Quinquinem a Ma Loute dokazuje, že si asi rozumíme._____ 4) Zaujal mě charismatický 18letý Brandon Lavieville (převozník Ma Loute)._____ 5) Pozorně jsem přečetl všech 41 komentů ve snaze dopátrat se, co vlastně chtěli tvůrci říci. Netápu v tom sám. Komentátoři JFL, lupuscanis, ugly_joe či baronGrga svou bezradnost odívají do odborné hantýrky, zatímco jiní prostě nenacházejí slova. Inu, c´est la vie. ()
Galerie (23)
Photo © Memento Films Distribution
Zajímavosti (1)
- Celosvětová premiéra proběhla 13. května 2016 na filmovém festivalu v Cannes. (ČSFD)
„Jestliže v 'Malým Quinquinovi' si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech." JFL ---- Cože Dumont dělá s žánrem v Quinguinovi? Dekonstruje ho (...) demencí? A jak asi dekonstruoval (...) „ušlechtilé kostýmní midculty" v Ma Loute? Opět (mám-li ještě malou chvíli mluvit tímhle, jak brzy uvidíme, pomýleným, slovníkem...) demencí, která v Ma Loute hraje neméně dominantní roli, možná dominantnější, než v Quinquinovi? Nejde-li o nešťastný přeřek nebo neobratnost, pokud je to opravdu myšleno s naznačeným záměrem, pak jde o hluboký, a hodně neopatrný zářez do toho, co Dumont v současné kinematografii představuje. ___ Podle hodnocení, JFL z Dumontovy tvorby kromě Ma Loute (snad) viděl Quinquina. A Camille Claudelovou, kterou - podle stručné poznámky, kterou u filmu zanechal - nepochopil. (Každý film nemusí sednout každému.) Ale už u něj si mohl všimnout minimálně jedné věci: Dumontova nápadně specifického vztahu k tomu, co nazvu „divností". ___ Dumontova práce, naštěstí, nespočívá v tom, že by jakýkoli žánr dekonstruoval „demencí". Pokud totiž cokoli vůbec „dekonstruuje", pak je to „demence" samotná. A outsiderství, lidskou „divnost" jako takovou. Ale vykašleme se na to divný slovo - dekonstrukce. Většina - nejen filmových krtiků - jím beztak myslí „boření nebo rozebírání", a kontextu, v kterém se uplatnilo jako pojem, si nevšímají. Dumont „demenci", outsiderství, „divnost" lidství především radikálně znejišťuje, netroufám si teď popsat jakými všemi postupy, ale minimálně tím, že je staví přímo před oči diváka. A to takovým způsobem, aby neměl možnost uniknout pohledem; aby byl nucen „divnost lidství" přijmout za svou, potažmo, konfrontovat se se svou vlastní. V každém případě však nepoužívá „demenci" instrumentálně, jako neproblematický nástroj, kterým by s libovolnými žánry prováděl cokoli; dopad na filmové žánry pocházející z toho, co Dumont s filmy dělá, je druhotný. ___ Aby se člověk vyhnul podobnému „přehlédnutí", stačilo málo, podívat se na Dumontův film Lidství z r. 1999, a možná na kterýkoli jiný, veškerá následující Dumontova práce uvedené základní téma neopouští, spíš dále rozvíjí. A Quinquin ani Ma Loute v tomhle ohledu nejsou výjimkou. Touhle optikou se na určitě dá dívat. Což samozřejmě není nic, co by divák musel. Ovšem, jde-li o poučeného diváka, který viděl leccos, píše o tom do filmových časopisů a při tom se mu suverénně podaří popřít to, na čem Dumontovy filmy stojí? „Divností", se Dumontovy filmy pochopitelně nevyčerpávají, je to jejich podloží, půda, ze které s každým dalším snímkem vyrůstá něco, co divák těžko může předvídat. _____ Dumont sám prozrazuje, že inspirací pro tenhle film mu byly „severské" malby vlámských malířů a francouzské němé, ničím nespoutané, grotesky, které si trochu anarchisticky a trochu surreálně utahovaly z buržoazních postaviček. O malém Quinquinovi zase poznamenal, něco, co limituje i prve zíměný postřeh JFL o „dekonstrukci" police procedurals v něm, totiž, že zločin, nebo spíše pátrání po něm, jakožto svého druhu hledání, má pro něho v sobě auru hledajícího člověka... Autor filmu není majitelem pravdy o svém díle, jím vyslovené nemá žádnou univerzální platnost, a navíc si můžeme být jisti, že nám určitě neříká všechno; tak jako každý zajímavý filmový tvůrce, má svými filmy „na mysli" něco, co se do slov nevejde.... ____ „Nikdo nemá představu o tom, co opravdu působí, jak to působí a proč to působí, což je to, co je na umění zajímavé. Každý se snaží, krom jiného, přijít na to, co vlastně sdělit.” (William Forsythe, profesí nikoli filmař, ale choreograf). ____ PS: Disclaimer: Neviděl jsem, a patrně ani nikdy neuvidím, Panství Downtown. () (méně) (více)