Hold

Syn na mě ze začátku působil trochu moc sošně, zatímco jeho táta  Scottie mi byl od začátku  spíše sympatický, protože to (možná až někdy otravné) věčné vtipkování pro něj nebyla jen nějaká velká póza, ale zkrátka styl života postavený na tom se hlavně bavit,  kdy ani nechtěl prozradit svému synovi svou nemoc, aby ho to nedeptalo. Musím uznat, že postupem času mé sympatie trochu uvadaly, když už i syn časem dokázal vtípkovat, zatímco Scottie s ním nedokázal vést se synem (až na vyjímku u klavíru) žádný  vážný klidnější rozhovor, který by  oba možná potřebovali a trochu mi připadalo až neskutečné, že by se v tom okolí nepřidal k synovi někdo, kdo by se ke kritice  Scottieho  přidal, i vzhledem k těm jeho pracovním neúspěchům, i když rozumím, že  ta schopnost pobavit lidi je důležitá a ze Scottieho určitě vyzařovala.  Když už ale na začátku řekl, že potřebuje tuto schopnost naučit i syna, čekal jsem možná více jejich společných situací, kde se to budou učit (třeba s ním mohl jít na tu fotografickou výstavu, to jsem si říkal, že by mohla být zábava.:D) na místo někdy možná až  nadbytku scén, kde Scottie baví společnost nebo   si přeje polibek.....Ale nakonec se mu vlastně naučit syna bavit lidi podařilo, i se potvrdilo že jablko nepadá daleko od stromu. A pokud si Scottie vždycky přál hlavně polibek, příjde mi konec, kdy se ho konečně dočkal i od svého syna narozdíl od některých jiných komentujících  naprosto přirozený a ani ne patetický....To spíše možná způsob televizního/divadelního herectví některých zůčastněných, ve kterých Lemmon pokaždé nemá rovnocenné spoluhráče. Přičemž u Lemmona mi sice příjde, že v osmdesátkách v obličeji trochu sešel a začal vypadat starší na svůj věk, na jeho energii, charismatu a hereckém nasazení to naštěstí nic nezměnilo. Lemmon zde mohl spojit svůj komediální a charakterní talent dohromady a herecké úmění předvádí třeba právě v závěru, když sedí v hledišti a mlčky se mu hlavou posmutněle honí vzpomínky. A  bylo mi navíc ctí vidět film v raritním dabingu ČT s panem Brabcem v hlavní roli, který byl prostě člověk na místě a opět jsem si potvrdil, jak spolu byli s Lemmonem sžítí. Sice jsem v něčem takovém Lemmona ještě neviděl, ale opět mě potěšil a film dobře fungoval i v rovině rodinného dramatu v podobě komorních dialogových přestřelek, kterých tady mohlo být klidně ještě více, protože tento styl mám moc rád. Občas mi přišlo, že v nich pánové řekli něco až moc vyhroceného (i když to právě člověk v reálném životě často tak udělá), ale pak jsem si znovu připomněl tento dialog, který všechno vysvětluje a opět podtrhuje kvalitu scénáře: Když na mě působí něco emocionálně, tak potom odpovídám nevhodně - Chlapčce, to každej. I já, synu. (03.07.2023)

Skoro každý druhý dialóg je ako z veľkej knihy života ... cítiť, že Hold je predovšetkým divadelná hra. O vzťahu medzi otcom a synom. Kde syn je asi aj rozumnejší a citovo vyspelejší než otec. A otec? To je tak trochu sebec, ktorý predsa len tú jednu prioritu má, a to .. baviť ostatných, a syn je na druhej koľaji. Keď si to uvedomí, už je neskoro plakať na pódiu .. alebo žeby predsa? Ale znáš ho .. hehehehehe. (28.06.2023)

Jacka Lemmona mám veľmi rád a obdivujem ho, že do každej svojej role vedel dať úprimné srdce. Keď mal byť excentrickým bláznom, tak takým rozhodne bol , ale keď ho rola stavala do pozície emocionálne nevyrovnaného chlápka, razom sa zmenil na neho. Bol to úžasný herec a svojim štýlom v tomto filme mi veľmi pripomínal herectvo Woodyho Allena. A tu jednoznačne ťahal celý film a bez neho by to určite nebol až tak skvelý zážitok. Jedine čo mi tu trocha vadilo bola postava jeho syna, nielenže mi prišiel rozmaznaný, ale aj bezcharakterný či tvrdohlavý. Ťažko som si na tuto postavu zvykal, ale v konečnom dôsledku aj táto postava tu mala svoje miesto aj priestor. Hneď od začiatku si film určil pravidla, ktoré mi veľmi vyhovovali. Tak začiatok je divoký, stred extrémne živelný a už ku koncu to má aj citovú hĺbku, tak u mna bez debát velká spokojnosť. (27.07.2023)

Tribute je film na vážné téma se spoustou hlubokých myšlenek a dramatických scén. Pro mě příliš smutné a depresivní, komedie ani náhodou. A když se s něčím moc tlačí na pilu, ne vždy je to ku prospěchu. Jacka Lemmona není třeba chválit, v jeho případě je skvělý výkon samozřejmostí. Tak pochválím jen český dabing, ten se skutečně povedl. (04.07.2023)

„Jestli tohle myslíme vážně, jsme v průšvihu.“ Film o vesměs vážných tématech podaný zároveň s obrovskou tragikomickou nadsázkou se v tomto případě vážně povedl. Myslím, že dnes už málokdo umí napsat tak skvělé dialogy, které vystihují ducha života, dokážou přinést naprosto nenucený humor a zároveň tolik toho o vztazích mezi postavy ve stejnou chvíli říct. S každou další scénou a zvratem jsem měl pocit, že proplouvám směrem k postavám této inscenace stále blíž, jako u televizního seriálu, který si vás možná získává déle, ale nakonec vás osudy hrdinů nepustí. Až jsem si na konci říkal, že bych si klidně přidal ještě třetí hodinku, protože by mě hodně zajímalo, jak by doposud věčně neklidný a přes úspěšné nalézání cesty k sobě často složitý vztah syna a otce pokračoval i po velkolepém, snad definitivně smířlivém večeru. Přibližně stejně zajímavé jako vztahové drama zůstává i vnitřní drama Scottieho, který se v průběhu bilance nad svým životem stále víc utvrzuje v dosavadních postojech k životu i okolí, ale zároveň si jasně začíná být vědom svých chyb. Dívat se na Jacka Lemmona, předvádějícího v plné formě excelentně vyváženou směsici komického i charakterního herectví, mi tady bylo stejným potěšením jako poslouchat původní český dabing s přesně padnoucím Vladimírem Brabcem. ***** „Teď už vím, co bych Ti chtěl zanechat, synu...“ Tohle je podle mě snad ten nejlepší film, který Bob Clark po sobě jako režisér zanechal. [90%] (03.10.2022)