Normální autistický film

Na normálním autistickém filmu je bezpochyby nejlepší maník, který pojídá výsledek polymerace styrenu - poly(1-fenylethan-1,2-diyl). Stavař si tedy může zoufat, že namísto využití polystyrenu ve stavařině (elektrická izolace), je tento výdobytek dnešní doby odsouzen k zakořenění v žaludku chlapce, který je sic autista, avšak jako klaun by se uživil rovněž. 49 % (18.12.2019)

Na vítězný snímek české sekce festivalu v Jihlavě jsem byl zvědavý. Definice normality jsou různé- například subjektivní pojetí (normální je to, co za normální považuji já), sociální pojetí (normální je to, co vyznává okolí „Takto se má člověk oblékat“- většina lidí se chce lišit stejně), statistické pojetí (za normální se považuje to, co je nejčastější, běžné), pragmatické (normální je to, co vede k vysněnému cíli) apod. V dokumentu musíme uvažovat, co je normální zde. Přitom nemáme k výpovědím pěti dětí žádný komentář. Promluvy jsou tedy jaksi neuzemněny. Měl jsem pak pocit, že představa o autistech se mi ještě více vzdálila a zároveň, že bych si obtížně představil s nimi žít. Tento pocit posilovalo to, že nevidíme, jak autisty přijímá jejich okolí. Známe jen matku jednoho z nich. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že v některých věcech mohu být také autista. Co mě také hned zarazilo, byl vyspělý filosofický slovník dětí. Vzpomněl jsem si na Martina Heidegera, který v stati Evropa a Německá filosofie řekl: „Filosofie je takové hledání a tázání, kterému se služky vysmívají“. (11.10.2017)

Tento počin filmového tvůrce je velmi brilantní pro moji maličkost. Přeji panu režisérovi tu možnost, kterou měl, a to pracovat s tak váženými osobnostmi, jako byli ti mladí lidé a děti. Slečna básnířka byla neskutečně okouzlující ve svém pojetí ztracenosti. Klučina zabývající se vesmírem byl úplně vesmírný. Mladík hrající na piano - poprvé v životě se mi líbilo poslouchat zvuk tohoto nástroje. Moc mu za to děkuji. A 12-ti letá slečinka byla luxusní ve svém způsobu vyjadřování a upřímném vyjádření o vtipech. Chvála všem rodičům. A moc mi byla sympatická maminka a kamarád toho "nejchytřejšího" chlapíka. Sebereflexe mu zřejmě chybí díky díky aspergenu, což zas tak nevadí, protože má lidi, kteří mu rozumí. Ale v globálu velikánský sympaťák - což dokazuje i přátelství s mladíkem ze třídy, či školy. Velmi silné osobnosti, všichni zúčastnění! Hodně sil všem do budoucna, která se dá ovlivnit. Pac a pusu. (11.10.2017)

„Neberme autismus jako lékařskou diagnózu. Pokusme se mu porozumět jako fascinujícímu, byť často jen obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Neboť kdo má určit, co je normální: žít ve spěchu a stresu a přehlížet absurdity moderní doby, nebo spíš ve světě toužebně hledat řád, ticho a klid, tedy podmínky, které kdysi bývaly normou?“ Miroslav Janek o autistech a svém filmu. (11.10.2017)

Normální autistický film nechce šířit osvětu a provádět diagnostiku Aspergerova syndromu. Pro Janka nejsou „aspici“ pacienti, vůči nimž může většinová společnost zaujmout pouze ochranitelský nebo soucitný postoj, nýbrž rovnocennými parťáky a jedinečnými osobnostmi, jejichž neotřelý způsob uvažování se může stát inspirací také pro ostatní. Vnímavý přístup se projevuje i ve stylistické různorodosti jednotlivých medailonů, uzpůsobených povaze daného autisty. Scény s nihilistkou Majdou v sobě mají zvláštní syrovost a doprovází je dívčino rapování. Momentky s Marjam a jejím mladším bratrem Ahmedem jsou nasnímány se stejnou živostí, jaká je vlastní oběma dětem. Když vidíme Denise, ve zvukové stopě zpravidla slyšíme jeho hru na klavír atd. Nejenže mohou být „aspici“ zásluhou zvoleného přístupu sami sebou, ale film navíc přejímá některé jejich rysy a nenásilnou a hravou formou nás vede k tomu, abychom realitu sami vnímali očima autistů. Ukázat děti s Aspergerovým syndromem v jejich přirozeném prostředí a ve chvílích, kdy se cítí dobře a mohou být samy sebou, je možná nejlepším způsobem, jak druhým přiblížit jejich svět. Právě to bylo Jankovým cílem. Proto také ve filmu nevystupují žádní odborníci, kteří by nás naopak vedli ke vnímání autismu jako lékařské diagnózy. Autismus sice nelze vyléčit, ale lze přispět k lepšímu začlenění autistů do společnosti. Třeba s pomocí chápavých filmů jako je tento. 80% (18.12.2016)