Que Dios nos perdone

Pomalu začíná být tradicí, že Španělsko každoročně do světa vypustí děsně nabouchanou krimi, která zašlape všechnu Hollywoodskou produkci v daný rok. No a letos je to Que Dios nos perdone. Napínák od první scény, kdy ani minuta není navíc a vše slouží jen pro rozvoj děje, kterej pomalu graduje do neskutečnejch obrátek. Postupně se dostáváme pod kůži dvou naprosto rozdílných policajtů, kteří jsou na stopě zatraceně morbidnímu vrahovi. Nikdo není vyloženě kladný a nikdo není ani záporný. Každý má ke svým činům své důvody a je radost sledovat tuhle španělskou hereckou extraligu. K tomu parádní soundtrack, super old school kamera a nekompromisní zvraty z toho dělají další příspěvek do TOP 10 letošního roku … 8,5/10 (28.07.2017)

Rainman a Rambo Reno v akci. Nesourodější dvojku jsem ve filmu neviděla už sááákra dlouho, přičemž oba dva si divácké sympatie získávají opravdu hodně pozvolna. Líp je na tom asi Rainman - teda do toho svého nadrženého incidentu. Zápletka (nebo spíš vrahovo zaměření) je skutečně pěkně hnusná. Pro mě byl pomyslný vrchol filmu výborně našponovaná honička kdesi uprostřed a potom je škoda, že film nedoběhl do nějakého údernějšího finále - nemyslím, že zde použitý konec udělal tak napínavému a gradujícímu filmu dobrou službu. Nicméně kdyby se to o pár minut zkrátilo, je to na 5*. (21.06.2017)

Mimořádně slizký potrat Chúlia Iglesiase sériově obšťastňuje svou gigantickou kládou vilné madridské sedmdesátileté roštěnky, a ty ten příval červenoknihovní něhy a romantiky tak nějak nerozdýchávají. Proto se mu snaží ty jeho vkusné milostné rejdy zarazit neméně psychicky vyladěné duo iberských cajtů, ala oddělení Q, ve složení kokotavý sociofob a agresivní psychotik. A je z toho opět kulantní LaIslaMinimalistický napínač s řadou drobných osobních dramat, kterým se táhne vedrem zatuchlý pach rybiny a tříselných mykóz a jenž oplývá takovou zvláštně bezútěšnou, civilně syrovou atmosférou. Těžko popsatelnou, ale nebyl bych to já, kdybych se o to alespoň nepokusil. Takže si zkuste představit videoklip k tklivě molovému hapkohoráčkovskému šansonu s chrchlající rozpadající se Hegerkou v pozadí a názvem třeba „Když ti bába v negližé přirození pohryže“. (09.06.2017)

Španělácké počiny jsou většinou dost dobré a ani Que dios nos perdone není výjimkou. Není to totiž vůbec učesané, záběry jsou neotřelé, postavy jsou... kuriózní a vraždy dost humusácké. Máme zde poměrně štědrou stopáž 126 minut, ale troufla bych si říct, že ani jeden záběr není zbytečný. Je to jeden z těch filmů, ze kterých vám není moc dobře po těle, ale o kterých víte, že jsou prostě jedinečné. (24.05.2017)

Ta představa působí v krimi žánru strašně směsně a archetypálně. Plešatějící ranař v rozevláté košili a koktající uhlazený intelektuál v obleku pátrají po sadistickém vrahovi. Jenže Alfaro je i přes zbrklé pěsti charakterní dobrák a Velarde naopak lehký sociopat, kteří pracují v chvílemi až nepochopitelné symbióze. Málokdy se urodí tak skvostný scénář, který hraje na podle klasických not, přičemž ale všechny charaktery i situace řeší úplně jinak, než jak je běžný divák zvyklý. Především pak téma motivu vražd starých žen je vcelku neokoukané a režisér se nebojí koketovat s náznaky i s explicitním násilím, přičemž jedno i druhé servíruje přesně tehdy, když to čekáte naopak. Je v to v každém ohledu překvapivé, odvážné i trefně černohumorné. Od scény s opuštěným kotětem to pak nabere neskutečné grády, které s rozdáním karet tempo nejenom neztrácí, nýbrž násobí, protože zásadní dějové zlomy se odehrávají jaksi mimochodem. Vzniknout něco takového na druhé straně Atlantiku, okamžitě se to zaparkuje v pozici „instant classic“. Divím se, že Warneři ještě nevyřvávají do světa zvěsti o okamžitém remaku. (19.07.2017)