Prázdniny pana Hulota

Jacques Tati je u nás znám již z filmu „Jede, jede poštovský panáček", který rovněž vedl režijně a současně v něm hrál hlavní roli listonoše Františka. Již v tomto filmu hovořil satirickým výsměchem k některým měšťáckým projevům, v novém filmu „Prázdniny pana Hulota" se podařilo autoru Tatimu najít prostředí, kde se měsťácká společnost schází, režiséru Tatimu ostře vykreslit několik měšťáckých postaviček a herci Tatimu vytvořit postavu, kolem jejíž dobrosrdečnosti a laskavosti se v tomto prostředí nakupí tolik humorných situací, že ani na okamžik nepoleví proud vtipů a nápadů, plynoucích z jedné scény do druhé. Je však velmi potěšitelné, že většina satirických záměrů je dobře mířena na skutečné chyby a přežitky. Když se místy projeví groteskně neskutečná situace, zvláště v závěru s nechtěně vyvolanou ohňostrojovou náladou, jde tu jistě jen o vyvolání smíchu bez hlubšího záměru, ale v celkové koncepci tohoto námětu nepůsobí natolik rušivě, aby překryla pravý satirický záměr. Přesné překreslení charakterů jednotlivých postaviček je v tomto filmu velikým kladem. Vždyť jednající osoby se nám nepředstavují slovem, který by zavazoval k ději. Jejich věty jsou jen jakoby náhodou uslyšené bez hlubší souvislosti, i záběry kamery jsou mnohdy jen jakoby útržky náhodou zachycené a vkomponované do celku. Kolik je v nich však charakterisační působivosti, jak je jimi znásobena povaha a celá bytost číšníka, vysloužilého důstojníka, manželské dvojice i ostatních členů společnosti. A tak i když bychom chtěli místy vyslovit své výhrady k některým scénám situační grotesky, jedno je na tomto filmu velmi potěšitelné: mluví k nám opravdu filmovou řečí. Připočteme-li k tomu citlivou míru možností a dobře provedený satirický záměr, můžeme říci, že tento film je nejen dobrou zábavou, ale také pěkně přibroušeným zrcadlem. Filmový přehled 34/1955 (08.10.2009)

"H-U-L-O-T" Ještě jsem neviděl film, ve kterém se mluví a přitom se neřekne jediná alespoň trochu zajímavá věta. Všechno je jednou poprvé, takže toto pyrrhovo vítězství patří panu Hulotovi. Tento samovolný spouštěč chaosu mne svými groteskními výstupy samozřejmě dokázal pobavit, ale spíše to byly ojedinělé zásahy do bránice než nějaká rychlopalná taškařice. Líbil se mi třeba jeho explodující prskolet, skládací loď nebo zapojení karbaníka do hry na sousedním stolu pouhým pootočením židle, ale ty staré fórky okoukané z němých grotesek už na mě moc nefungovaly. (07.02.2017)

budem si to musieť pozrieť znova a v asi inom rozpoložení... na jednej strane ma to do istej miery očarilo - má to svojské kúzlo, čaro prázdnin, atmoaféru akejsi detskej bezstarostnosti, sám hulot je veľké dieťa a humor vo filme (musel som si naň zvykať a aj tak mám pocit, že sme si na prvý krát úpkne nesadli) je veľmi naivný, insitný, kombinuje niekoľko tradícií komédie vo francúzsku s dosahom až na modernú commediu del arte... navyše je to film pozoruhodný a hlavne pre generáciu divákov odchovaných na hollywoode úplne "iný" - nemá klasickú štruktúru rozprávania (trojaktovka), v podstate ani nemá hlavného "hrdinu" (hulot je len akýsi "aktívny pozorovateľ") a dokonca ani dej (zápletka je vskutku maximálne prostá)... no čo má, je už spomínaná mágia, akési filmové "genius loci", navyše je miestami naozaj hravo a nápadito zrežírované, no neškoleného novica nepoznačeného staršími francúzskymi komédiami môže vyviesť z rovnováhy; (06.04.2014)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Jacques Tati je fakt ďábel. Rowan Atkinson se jím a tímto filmem inspiroval pro Prázdniny pana Beana, stejně tak sám pan Hulot je očividně následovníkem němých grotesek s Maxem Linderem, Busterem Keatonem a dalšími. Stejně jako jejich filmy jsou i Prázdniny pana Hulota černobílé a skoro němé. Moc se tu toho nenamluví, o to komičtější je dokonalá zvuková stopa. Zvuk pružiny otevírajících se dveří, skákání ping pongového míčku, bouchající výfuk... (22.03.2010)