Tanečník

V dokumentu mě nejvíce bavily ukázky Polunina při tanci. Zbytek je naprostý průměr (možná i méně), který se objevuje ve většině životopisných dokumentů. Dramaturgické uchopení mluvených pasáží mi přijde hodně slabé. Naštěstí je ve filmu tanečních či pohybových pasáží dost na to, abych nebyla vyloženě zklamaná. (02.06.2017)

L'enfant terrible současného baletu, talent od Boha, oddaný dříč, novodobý Nurejev nebo Baryšnikov (podle toho, kdo z těch dvou je váš oblíbenec). Taková reputace stojí za Sergejem, ono stát se v 19ti letech sólistou Královského baletu totiž mluví za vše. Ovšem také to ze dne na den z něj odejít a zkusit štěstí v televizní reality show - konkurzu do Bolšoj v Moskvě a stát se sólistou i tam. Take me to church mělo být původně jeho rozloučení s tancem, baletem jako takovým, proto to natáčení tak niterně prožíval. Ale definitivní vale dát nedokázal. Díky bohu. Dnes, 1.5.2017, zatančí Praze, obě vystoupení byly vyprodány během 4minut. Proto si pusťte aspoň "jeho" klip k Hozierově hitu nebo rovnou tenhle skvělý dokument. (01.05.2017)

Chtěl bych touto cestou poděkovat panu Furstovi z kina Aera za volňásky :) Byla to má první návštěva kina Světozor, moc krásné kino. A teď k filmu. Nejsem žádný velký znalec ale balet mám rád, byl jsem na několika představeních. Dokument naprosto pecka, ukázka toho jak se dostat na vrchol, co to všechno sebou nese, neskutečné rodinné oběti, obrovský tlak, osamocení a poté obrovský pád. Co tam Sergej předvádí, ta ladnost, kroky, akrobacie a gestikulace. Už, když byl na škole a bylo možno vidět srovnání s jeho vrstevníky, ten propad byl obrovský, byl o několik levelů výše. [Kino Světozor] (02.06.2017)

Zajímavý dokument, možná vysvětlující často nevyzpytatelné chování jednoho z nejlepších tanečníků na světě. Mám z něj ale dojem, že úporná snaha Sergejových rodičů, předevšímm matky, měla za následek nejen mimořádný úspěch, samozřejmě podmíněný jeho výjimečným talentem, ale taky to, že je z něj dneska vyhořelý tanečník, zcela odcizený své rodině, která se mezi tím stejně rozpadla. V sedmadvaceti letech už je téměř na konci své umělecké cesty, teď je důležité, aby se v klidu rozmyslel, jak dál, aby byl jeho další život radostnější. (08.05.2017)

Z rozhovoru s Idnes: "Mluví se o vás jako o legendě, cítíte se tak? Polunin: Samozřejmě!".... Balet šel vždycky zcela mimo mě, maximum taneční empatie jsem projevil na několika představeních současného tance v Divadle Ponec v rámci Tance Praha a při sledování sladkého trochu-kýče Billie Elliot. I přes to jsem se posadil do křesla poměrně s očekáváním, s tím, že moje neznalost nebude na závadu, protože zajímavý bude hlavně Polunin sám. A, naštěstí, čekal jsem oprávněně. Obětování celé rodiny v první polovině a charisma Polunina v druhé rozhodně stojí za vidění, i jako naprostý laik jsem si užil záběry z Královské opery v Londýně nebo z Moskvy. Nejvíc se mi na něm líbila jakási sebereflexe svého života (kamarádovo "balet je nuda") a s tím i související rozhodnutí - at už jsou štastná nebo ne.( některá asi ano - Zjistil jsem velmi brzy po svém odchodu, že se dá jedním vystoupením vydělat mnohem víc než měsíčním účinkováním v Královském baletu.) Pokud jde o osobitost - do dokumentu se nedostaly v umělecké sféře neobvyklé názory př. „Podporuji prezidenta Trumpa, protože tento svět dělá bezpečnějším. Respektuji Vás a díky, že říkáte pravdu o médiích, které šíří pravdu. Lidé mají opravdu vymyté mozky.“ nebo „Plácněte tlusťocha, když ho potkáte. Pomůže mu to a přiměje ho, aby trochu shodil. Nerespektuji lenost.“ Kdo by byl líný a chtěl jen upoutávku na jeho komerční prezentaci, tedy https://www.youtube.com/watch?v=ozs_f4ZT9sw (03.09.2020)