Gymnopédies ni midareru

Film jsem si vybral čistě na základě nepravděpodobné emocionální reakce zmíněné v titulu (Vzrušen Gymnopedii). Možnost, že by někdo mohl pocítit vzrušení z hluboce melancholické klavírní hudby Erica Satieho mě zaujala. Ukázalo se, že možné to je, byť asi výhradně v Japonsku. Režisér nezávislých snímků Furuya, omšelý muž strhané tváře a v colombovském balóňáku právě odpískává svůj poslední snímek, bez peněz se potácí ulicemi a příležitostně si nevybíravě bere různé ženy, které z neznámého důvodu (žánr?) nedovedou/nechtějí bránit. Studentky, herečky, zdravotní sestry, sousedky mu v průběhu násilného styku mu podléhají i emocionálně a hlavní hrdina, o kterého by si dle mého neexpertního názoru průměrná žena neopřela kolo a mohl by tedy být rád za každou projevenou bezplatnou přízeň, je při i po styku podivně smutný. Znějí gymnopedia. U děl dálnovýchodní provenience je těžké na první dobrou určit, zda si [z diváka] tvůrci dělají či nedělají legraci. V Jimunopedi ni midareru této hypotéze nahrávají nerealistické reakce žen a vrstvící se bizarní situace. Divák ale postupně seznává, že sexuální extempore zdrchaného filmaře souvisejí s jistou životní tragédií, sepětí melancholie a neradostného sexu má jistý nekomediální důvod, jehož postupné odkrývání poskytuje jisté vodítko k cestě z bizáru, byť ne docela. Satieho evokativní klavírní skladby mají za sebou už slušnou filmovou kariéru. Jejich užití v Jimunopedi ni midareru je jedinečné a zvrhlé velmi pozoruhodným způsobem. (28.01.2023)

Neuvěřitelně hloupý snímek, ve kterém figuruje jedna stále dokola opakovaná píseň a arogantní a nadržené prase, které kudy chodí, tudy znásilňuje (tohle bych sexem opravdu nenazývala), neb má bolavou dušičku. Inteligentnější příběh zaručí i (pod)průměrné domácí porno. (19.11.2017)