Měsíc Jupitera

Když trailer k filmu hlásal prodejní mantru "thriller, který tu nebyl od Potomků lidí", nevěnoval jsem přirovnání větší pozornost a myslel jsem si o tom své. Zpětně se však musím kát a uznat, že po formální stránce je Měsíc Jupitera působivou podívanou, která ze všeho nejvíc připomíná právě mé oblíbené Potomky lidí. Kornél Mundruczó se jimi musel beze všech pochybností silně inspirovat. Ať již formálně-vizuálním pojetím (podobná barevná paleta obrazu, skvělé vnitrozáběrové sekvence) či hlavní dějovou liní (apatický hlavní hrdina se náhodou dostane k člověku, který symbolizuje naději a zázrak pro společnost a proti svému primárnímu přesvědčení se postupně stane jeho ochraňovatelem). V mnoha případech pak Mundruczó sahá vyloženě k obrazové analogii. Vzezření hlavního hrdiny (jen si vzpomeňte na povlávající baloňák Clivea Owena) anebo sekvence s migranty za ploty tábora či v přeplněném autobusu jsou jen těmi nejokatějšími poctami Cuarónově kultovní sci-fi. Vše je po formální stránce navíc na opravdu skvělé úrovni a po úvodní strhující sekvenci jsem nechápal, co by se mohlo na dojmu z filmu vůbec pokazit. Jenže problém vidím v tom základním. Scénář je totiž strašlivě jalový a ač je přeplněný mnoha atraktivními momenty, je ve své podstatě hrozně nudný a vyprázdněný. Spojitou nádobou ke scénáři je pak i obsazení hlavních postav a především té úplně hlavní, doktora Sterna. Jeho tvář pro mě byla i po těch 2 hodinách nezapamatovatelným gulášem, který postrádal jakékoliv charisma (o to víc pak bolí srovnání s vrstevnatým hlavním hrdinou Potomků lidí). V neposlední řadě pak celý dojem z filmu kazí rovněž naprosto hrozivě špatné postsynchrony, které nejenže velice často ani nesedí hercům na pusu, ale postrádají také odpovídající zvukovou hloubku a z jakékoliv promluvy dělají plochý bezemoční blábol. Výsledný dojem je tak pro mě trochu schizofrenní nesoulad mezi krutopřísnou formální stránkou filmu a jeho nefunkčním obsahem a hereckým ztvárněním. Mundruczó natočil na poměry evropské kinematografie výrazný počin, který ale pod blyštivým vizuálem nemá příliš co nabídnout. 5/10 (11.05.2018)

Tahle maďarsko-germánská verze Létajícícho Čestmíra z Aleppa mi přiznám se moc nesedla. Nebylo to tím, že mi tihle plaváččci na nafukovačkách očekávající, že se někdo o ně postará docela vadí. Podotýkám, že nejsem voličem sršně mandarýnské hnízdící v Takešiho hradu. O tom, že - my to  zvládnem - jak blekotala mutti Merkel, nefunguje se už dnes dosyta přesvědčili jak v samotném Germanistánu, tak Švédistánu,  Belgistánu, Holandistánu a i Francistánu.  Tyhle všechny kdysi hrdé země, jejichž králové statečně bránili vojsky hranice svých území proti nájezdům  jsou dnes ztraceny a až dojde během pár let k přečíslení původního obyvatelstva přistěhovalci a jejich potomky, ani snad nechci vědět co z těch zemí bude. Konečně, jak to dnes vypadá v Africe a na Blízkém východě odkud teď migráččci na nafukovačkách prchají víme už nyní.  Film měl několik momentů, kdy mne zaujal. Bohužel to byla jen taková světlá místa v dost podivném scénáři, kterému asi rozumněli jen sami tvůrci.  Postavy se chovají nelogicky, hlavní hrdina ztratí mobil, který získá policie, ale od půlky filmu ho zase má... Město je v uzávěře, hrdinové jsou hledaní, ale doktůrek si klidně s průkazkou prochází policejními kontrolami... Do toho islámský terorismus... No učiněný gulasch eintopf ! Prostě, místy jsem nechápal. A závěr mi už úplně unikl. Tohle mělo být sci-fi? Zlatej náš Čestmír čuchající ke květině!  Kamera chvilkami stála za zamyšlení, ale většinu času jsem si přál, aby už štábu v dronu došly baterky, nebo aby s ním ztratili spojení a on někde žuchnul na dlažbu Budapešti. Asi by se tu dalo básnit o tom jaký je to art, jakou to mělo hlubokou myšlenku, ale jak koukám na některé komenty tak už je tu o to postaráno. Já dávám za dvě půlky houslí a to je tak akorát. * * (11.02.2024)

Po letech první film, který mi připomněl jeden z nejlepších filmů co jsem kdy viděl "Potomci lidí", což je určitě dobrá zpráva. Horší už to je se samotným filmem. Vizuální stránka je úžasná a jsou zde přesně ty postupy, které mě fascinovali pravě v "Potomcích". Nechybí tedy dlouhé a náročné záběry a všelijaké kamerové nájezdy, které jsou fascinující. Problém je v příběhu, který je jednoduchý, až jednotvárný, ale to by vůbec nevadilo, bohužel mi přišlo, že si sami tvůrci nebyly příliš jisti tím, co vlastně a jak chtějí vyprávět. Proto se film velice brzy přejí a to co původně diváka fascinovalo (levitující hlavní hrdina) ho později začíná nudit, protože to vidí po x té. Film určitě chtěl sdělit důležité myšlenky a celé vyznění filmu mělo působit daleko hlubším dojmem, než po skončení filmu divák má, ale to se mu úplně nedaří. A tak z celého filmu zůstanou, nepříliš zajímavé a charismatické postavy, (což je hlavně způsobeno tím, že postavy mají působit realistickým dojmem a není to zde rozděleno na vyloženě kladné a záporné postavy, jako spíše na postavy, které si jdou pevně za svým cílem, ačkoliv tím mohou ubližovat svému okolí) nedokončené myšlenky tvůrců ale naštěstí i dokonalá technická stránka, která přinese nejednu zajímavou scénu, (automobilová honička, točená naprosto inovativním způsobem) která však nedokáže strhnout na celé dvě hodiny. Pokud bych měl porovnávat s již zmíněnými Potomky lidí, (kteří jsou jasným vzorem) tak ani ti neměli nijak hluboký a propracovaný příběh, ale měli hluboké myšlenky a postavy, které diváka zajímali a hlavně technickou stránku, která dosud nebyla překonána. Přesto je Měsíc Jupitera tím nejzajímavějším i nejvelkolepějším maďarským filmem, co jsem kdy viděl a zaslouží si svou pozornost, protože takové filmy nevznikají každý rok. (03.11.2018)

Na úvod bych upozornil, že tento film nemá s vesmírem, jinou planetou ani Měsícem nic společného a samotný název může být tady stejně zavádějící jako zařazení do kategorie sci-fi, dle mého názoru se jedná o čistokrevní fantasy. A teď už k mým dojmům: Měsíc Jupitera nabízí v první řadě úžasnou vizuální stránku s dlouhými, ale současně velmi dynamickými záběry, plus triky na špičkové úrovni promítnuté do pomalého „evropského“ hávu, což se mi většinou hodně líbilo. Nechybí sympatické bonusy v podobě strhující automobilové honičky, natočené poctivě na jeden záběr, či charismatický herec sice nikoliv v úplně hlavní, ale výrazné vedlejší roli (představitel doktora Merab Ninidze). Tato podmanivá vizuální nádhera pak dokáže spolehlivě zakrýt i poněkud prázdný a schematický scénář o jednom neobvyklém superhrdinovi, který po smrtelné ráně zázračně neumírá, ale naopak se naučí létat a dokonce svým létáním umí léčit přítomné lidi, a o jedném chamtivém doktoru, co dokáže takový objev zneužít pro svůj zisk. Že se třeba o tom ústředním superchlapíkovi, do něhož se v lese jako i na další lidi kdovíproč střílelo, nedovíme totálně nic a tvůrci neudělali nic proto, aby si mohl alespoň trochu získat divákovy sympatie, je zřejmě už trochu vedlejší, stejně jako to, že se tvůrci alespoň náznakem neobtěžují něco málo z děje plného mysteriózních událostí vysvětlit. Svým způsobem mi to i přes ten evropský háv připomíná současné hollywoodské blockbustery: má to excelentní technickou a vizuální stránku včetně triků, pár hodně atraktivních momentů, alespoň jednoho důstojného herce a tímhle výčet kladů z valné části končí... S tím rozdílem, že tohle se svou formou a nejednou scénou letů nad městem snaží hrát i na něco hlubokého, ale zároveň se zmůže jen na jednu myšlenku okopírovanou z Wendersova Nebe nad Berlínem ohledně bezstarostného vnímání reality z „andělského nadhledu“. Mít to trochu víc domyslený scénář s kapkou logiky a alespoň trochu sympatického hlavního hrdinu, neváhal bych i nad 4. hvězdičkou, k níž skrze ten vizuální zážitek chybělo z mé strany jen málo. I atmosféra zde v některých scénách byla, ale kdo ví, třeba se mi to ještě časem v hlavě více rozleží, dostanu chuť na opakované zhlédnutí a docením Měsíc Jupitera víc... [70%] (02.10.2021)