Barry Lyndon

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Tohle rčení dokonale vystihuje životní peripetie dobrodruha Redmonda Barryho, který se z pozice nýmanda z malého irského hospodářství dokáže vypracovat na majitele šlechtického titulu a vítaného návštěvníka domácností těch nejvyšších společenských kruhů. Pravda, prostředky, které při svém vzestupu volí, nejsou tak úplně košer, a tak se změna jména a identity celkem hodí. Ne nadarmo se ale říká, kdo s čím zachází, tím taky schází. Stanley Kubrick byl známý svou precizností hraničící s posedlostí a megalomanstvím. Úzkostlivě dbal o každý detail, nechal vyrobit kostýmy a doplňky podle dobových náčrtů, pečlivě vybíral lokace a z pohledu fanouška historického žánru se mu stěží dá něco vytknout. V případě Barryho Lyndona platí snad ještě víc než v jiných Kubrickových snímcích, že zde vyniká jeho schopnost vytvářet výtvarně úchvatné obrazy s dokonalým barevným provedením a kompozicí. Panoramatické záběry krajiny, sídel, armádních ležení a bojových střetnutí představují pastvu pro oči, podobně jako divákův sluch potěší přesný výběr hudby různých žánrů, který charakterizuje různá sociální prostředí a dotváří náladu. Barry Lyndon znamená pro zachycení atmosféry 2. poloviny 18. století totéž, co Amadeus pro období rokoka a Markéta Lazarová pro raný středověk. Celkový dojem: 95 %. (06.08.2018)

Kubrick je prazvláštní mimo jiné tím, že se neopakuje a každý jeho film se zdá být velmi precizním cvičením na téma některého filmového žánru. Berry Lyndon je v podstatě životopisný film, vyprávějící o vzestupu a úpadku hlavní postavy. Kubrick si ponechává po celou dobu vypravěčský odstup od jeho životního příběhu a stejný odstup vnucuje i divákovi. Setkávám se tu už po několikáté s jeho bezprecedentním chladem, který je patrný snad v každém jeho díle. (S téměř badatelským odstupem sledujeme přípravu zločinu a jeho nešťastné selhání v noir-ovém příběhu „Killing“. S chladnou estetizující magičností se k nám obrací film „2001:Vesmírná Odysea“. A právě lhostejný přístup hlavního hrdiny „Mechanického pomeranče“ k násilí je zdrojem šokujícího působení tohoto filmu.) - Také Barry Lyndon se staví jako pomalá nezaujatá životopisná studie, jež nic (hlavního hrdinu ani děj) nesoudí, jen pozoruje. Přes leckdy emočně vyhraněné události, jež se na plátně odehrávají, působí film překvapivě (téměř) jen na naši rozumovou stránku. Nutí diváka aby sám věci racionálně, bez citového zaujetí posoudil. A právě to je zdrojem jistého neladného dojmu, který z tohoto filmu mám. - Nedozvíme se mnoho o pohnutkách Lyndona k jeho činům. Musíme buď sami začít jeho pohnutky a plány rekonstruovat anebo vnímát jeho činy jen jako projevy nahodilosti. Na svém bohatství, stejně jako na jeho ztrátě, se hlavní hrdina podíllí jen menší měrou. Ani jedno není tak docela důsledkem jeho vědomého úsilí, ale spíše štěstí či naopak fatálního neštěstí. Jeho příběh je nám tak představen jako osudový. Ale třebaže divák sleduje vše jako neodvratné drama, samotný Lyndon se může jen podivovat, kdy vlastně nastoupil cestu neodvratného pádu.- Dějově mi film nejvíc připomínal Zweigova Fuschého, v němž autor rovněž detailně a při tom s odstupem bez stranění sleduje kariéru ctižádostivého a bezzásadového muže i jeho pád. Pokud jde o filmový projev je srovnatelný s pomalými historickými filmy jako Věk nevinnosti nebo třeba Portrét dámy. Svým citovým chladem mi připomíná zejména posledně jmenovaný film , který se předstíráním a nedostatkem citů přímo námětově zabývá. - Ať se na to dívám z jakékoli stránky. Existuje mnoho lepších a zajímavějších Kubrickových filmů. To neznamená, že je tenhle špatný. Není však nadprůměrný nebo geniální. Je jen velmi, velmi precizní. (05.10.2004)

U tohoto filmu musí jít člověk s pocitem, že se netěší na žádnou činnost, která bude po něm následovat. Nesmí si třeba říkat: "Až to skončí, pudu pařit na počítači", to by byla ta největší chyba. K tomuto veledílu je potřeba přistoupit tak, jakoby to byly vaše poslední tři hodiny v životě. Pak si nebudete přát konec a budete si vychutnávat každou minutu a každý tón nádherné hudby tak, jak se to naštěstí podařilo i mně. (08.02.2006)

Tak jak působí po výtvarné stránce obrazy velkých mistrů vrcholného baroka, tak působí i další skvost Stanleyho Kubricka "Barry Lyndon". Bez použití jakýchkoli osvětlovacích zařízení, pouze s použitím svíček a prací se světlem a stínem natočil bezchybný film, ve kterém každý záběr je skutečnou lahůdkou. A v tom všem se odehrává dojemný příběh muže, který se drápe výš a výš, aby nakonec nemilosrdně spadl k začátku. Životní výkon Ryana O'Neala a asi jediný Kubrickův film, který neměl problémy při uvedení s kritikou a jediný plně doceněný (no, kromě Oscara za režii). V době uvedení snímku nebyl nijak diváky oblíben, byl označen za příliš nudný a dlouhý. Blbost. Každý, kdo si dokáže vážit poctivého řemesla, třeba už jen za jedinečnou výpravu a kameru musí tento snímek ocenit. (06.10.2006)

Mistrovské dílo! O Kubrickovi nestačí říct, že ovládá filmařinu nebo že točí dobré filmy. Ví přesně co dělá, pracuje hlavou i srdcem, dokáže vyjádřit myšlenku pouhým záběrem kamery. Proto se dá na vzestup a pád jednoho bezvýznamného Ira na pozadí sedmileté války dívat s takou chutí, i když trvá přes tři hodiny. (20.08.2014)