Sny Akiry Kurosawy

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)

I kdy jsou zde obrazy, které jsou skutečně nádherné, obrazy, které ukazují, že se Akira Kurosawa na konci své kariéry ještě mnohem více ponořil do lyriky, jsou to spíše jeho dějovější filmy, které se mi zamlouvají a které mě skutečně baví. Z tohohle jsem měl pocit, že se spíše jedná o velmi dobře natočené umělecké cvičení. (03.04.2017)

Nechám si čas na rozmyslenie. Akirov meditatívny ponor ma v jeho takto pokročilej časti kariéry ničím neprekvapuje, i keď stále mi hlavou prechádza rozpor kvalitatívnym rozsahom výpovede a objemom skutočných poetických podnetov na zamyslenie, ktoré by so mnou lyricky pohli (mohli by sme tam zarátať variáciu malieb Van Gogha a podaktoré vychádzky parkom). Preto by som jeho auru nechal na čas nedotknutú a vrátil sa k nej, kedy budem spôsobilejší doceniť podstatu bytia jeho zložitej osobnosti, hoci tie posolstvá sú absolútne čisté nevinnosťou, naivitou a perfekcionistické údelom jeho činnosti, ktorú v dospievaní zveľaďoval a bral si z nej inšpirácie. (09.12.2017)

Ak by som mal hodnotit len posledny "sen", bolo by to jasnych desat. Dedinka - zijuca v dokonalej symbioze s prirodou, plna zivota a radosti, kde aj smrt je dovodom k oslave. Inak je to celok, viac menej na seba navezujucich "myslienok", ktore zrejme sprevadzali Kurosawu ako cloveka po cely jeho zivot. A to hlavne nenavist k vojne, strach z toho co sa moze stat ak ludstvo dospeje ku katastrofam (atomova vojna, vybuch atomovej elektrarne), ktore su dnes viditelnymi nebezpecenstvami, a laska symbioza s prirodou, ktora odprostuje ludstvo od vsetkych nepotrebnych veci a nebezpecenstiev a je tak tym spravnym sposobom zivota. Autorovo uzko osobne dielo - vypoved starca, ktora sa dotyka a viac ci menej urcite oslovi aj vsetkych, ktory si toto dielo pozru. Po technickej stranke nieje co vytknut, ba naopak, na niektorych miestach priam nadchne jemna spolupraca hudby, obrazu a zvuku, ktore akoby vznikali sucasne. (8.5/10) (18.08.2007)