Toni Erdmann

Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70% (05.01.2017)

Estetika evropské artové kinematografie se prolnula s duchem amerického nezávislého filmu. Toni Erdmann je široce rozkročen mezi postavou Tony Cliftona, alter egem Andy Kaufmana, a Elementárními částicemi Michela Houellebecqa. Nová identita hlavní postavě umožňuje proniknout do světa a sociální bubliny jeho dcery (přičemž popis dané sociální bubliny vyznívá velmi nelichotivě), překonat odcizení a umožnit vlastnímu potomkovi kýžené sebepoznání, šířeji ovšem umožnit sebereflexi životů současné západní civilizace, v nichž panují fenomény jako syndrom vyhoření, vyprázdnění obsahu života, ztráta smyslu, odcizení, atomizace rodiny, maximální individualismus, samota, stres, deprese, masky naučených statusových i profesních rolí, materialismus jako nové náboženství... Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to nejspíš i veselé... Smutnokrásné jako písnička Plainsong od The Cure...z alba se symbolickým názvem Disintegration... Jeden z opravdu silných a hlubokých filmů poslední doby! (02.01.2017)

Toni Erdmann je jeden z těch filmů, o kterých se dozvíte, a už je nikdy nevypustíte z mysli. Německá dramedie, která má 162 minut? K tomu hojně chválená s nominací na Oskara? To je divné, nemyslíte? Takže jsem teoriím chtěl dát přítrž a do filmu se pustil. Výsledek je ale velké zklamání, protože jsem nečekal tak moc průměrný film. Toni Erdmann se totiž rozjíždí strašně pomalu. V první čtvrthodině jsem si říkal, že tomu dám čas. Námět vypadá dobře, délka je brutální a tak film nechám trošku nadechnout, než si udělám názor. Jenže problém byl, že film si stejnou atmosféru držel po celou tu dobu takřka tří hodin. Učitel Winfried mě ze začátku zarazil oním bláznovstvím, postupně ale štaci nepochopeného přebrala jeho dcera, která byla ještě větší maso. V tu ránu se ale z Winfrieda stal Toni Erdmann a sem tam se rozjely scény, které měly být humorné. Osobně jsem měl problém možná s tím, že mi humorné vůbec nepřišly. Naopak. Měl jsem pocit obrovského smutku ve Winfriedově duši, která se snaží pochopit život své dcery v Rumunsku, který snad normální člověk pochopit ani nemůže, natož pak Winfried. Hrozně zvláštní film, který sice má zajímavé momenty, ale já si z něj vůbec nic neodnesl. A to jsem se na něj hodně těšil. (30.01.2017)

Hluboký význam, k němuž vedla proklatě dlouhá cesta. Vztah otce a dcery, jemuž tvůrci věnovali 160 minut artového času. Nebýt oslavy narozenin (a nahé Ingrid Bisu), asi by se mi dostatečně nelíbila ani jedna scéna. Začátek je divácky hodně náročný, ale navádí nás do situace, kdy se Toni objeví na večírku. V tu chvíli jsem čekal, že začne coby mentální kouč udávat rytmus všemu a všem, překope život Ines naruby, a udělá z ní nejlepší korporátní zaměstnankyni, která pak následně ovládne celý rumunský průmysl. A to se nestalo, jenomže to se dozvíte až když běží titulky. Divnější film jsem hodně dlouho neviděl. Je to naprosto autentické, citlivé, zajímavé, a taky nudné, praštěné a skandální. (01.02.2017)

V Tonim Erdmannovi je množstvo situácií, ktoré by sa dali dotiahnuť do vtipnejšieho záveru, ale vtedy by sa z neho vytratila oná ľudskosť, o ktorú sa bojí otec u svojej dcéry po rokoch v.i.p. práce. Stala by sa potom z neho iba mravokárna bláznivá komédia. Ignesini priatelia nie sú zobrazení ako nejaké komediálne kreatúry, ale proste ako dnešní ľudia v ich postavení. Že si potom občas šňupnú, je tiež iba odrazom doby a nie ich prvoplánovým autorským odsúdením. V otázkach masiek, aké v živote nosíme, sa dostaneme až k metaforickým extrémom typu vytrhávania nechtu a k záverečnej dlhej a nezabudnuteľnej sekvencii oslavy. Ono takmer celý Toni Ermann sa odohráva na nejakých večierkoch, oslavách a stretnutiach. Film je tak správne rytmizovaný a táto epizodickosť, pevne previazaná a s vývinom postáv, je odpoveďou na to, prečo film nezačne nudiť. Toni Erdmann je divácky vďačný film, ktorý sa zaobíde bez doslovnosti a treba nad ním premýšľať. Čo viac od kinematografie chcieť. (27.10.2016)