Pásky z Nagana

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě. (17.03.2018)

Tohle je velmi pravděpodobně první sportovní dokument, který jsem kdy viděl (na žádný jiný si opravdu nevzpomínám). A taky mě dostal... Je to bezvadně strukturované, dojemné a díky historicko-politickému kontextu to má zásadní přesah a nečekanou komplexnost. A samozřejmě je to taky krásná óda na Jágra, Haška a spoustu dalších národních hrdinů. Bravo, pane Hudečku! 90 % (11.03.2018)

Velmi dobře natočený příspěvek k dějinám nacionalismu a současně zdařilý pokus o obnovení staré polemiky o smyslu českých dějin... ___ Á propos: Říká se, že si většina pamětníků vybaví, kde byli a co dělali, když se hrálo finále. U mě tomu tak není. Já si živě vybavuji jen to páteční ráno, kdy se konalo utkání Česko-Finsko. V sedm hodin nám začalo vyučování strojírenské technologie, avšak již od prvních minut byl v žactvu cítit podivný neklid, který byl umocněn přítomností černobílého přenosného televizoru Tesla Merkur na první lavici prostřední řady... Tento přijímač žluté barvy přinesl kdosi ze spolužáků v naivní víře, že se podaří přesvědčit přísného vyučujícího, aby dal přednost hokeji před nudným výkladem o diagramu Fe-Fe3C. O tom, že se tehdy v české společnosti dělo cosi výjimečného, svědčí i to, že jindy neústupný a neoblomný učitel podmíněně souhlasil! Onou podmínkou pak bylo, že se budeme koukat až od druhé třetiny (což bylo doslova za pár minut) a do té doby rychle něco probereme... Všechny další zápasy mám v mlhách; jen jedno vím jistě: U dalších zápasů to už bylo bez podmínek (a na velké barevné obrazovce)... No a pak si pamatuju především pozvracené ulice, českou renesanci alkoholismu a všudypřítomnou kampaň "Hašek na Hrad", ze které jsme si tehdy dělali legraci a na kterou dnes se závistí vzpomínáme... (28.03.2018)

Při všem tom haló kolem několika desítek vteřin dosud neviděných Imax záběrů apod. se jaksi z éteru a šeptandy vytratila jedna taková nepodstatná informace; a sice že to je sám o sobě neskutečně dobře sestříhaný (až "zrytmyzovaný"), poskládaný i "obsazený" dokument ryze západního profi střihu. Až jsem koukal koho všechno se podařilo dostat na kameru a jak široký záběr si to vzalo na paškál. Ano, speciálně zpočátku to trochu nesourodě skáče z tématu na téma (emigrace, změna NHL po cunami hráčů z postkomunistických zemí, hokej jako produkt apod.). Ovšem sedne si to. Je na tom jasně poznat, že to vzniklo pro svět, ovšem zároveň to není "o nás bez nás". Snad jen to nemuselo tolik ignorovat zbytek týmu (a ostatně i další týmy z turnaje) nad rámec těch tří čtyř vyvolených, ovšem tohle je pohádka o Naganu a nikoli hokejový dokument řešící Hejdukovu roli při zlatém gólu. Jakkoli nám tedy kvalitní a trochu patetický celovečerák o Naganu stále chybí, tak tyhle VHSky ho plně nahrazují se vším všudy. (01.03.2018)

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba. (01.03.2018)