Studená válka

Nedávno jsem viděla v divadle komedii Ani spolu, ani bez sebe. I když se jednalo o jiný žánr, název se hodí přesně na tuhle dvojku hlavních hrdinů. Jejich vztah byl zvláštní, ale v kontextu doby od r. 1949 do r. 1964 a jejich profesí, se asi celkem není čemu divit. Politika v socialistických zemích, emigrace, to vše dokázalo rozvrátit kdejakou rodinu, nejen dvojici. Zola byla pro mne kontroverznější postavou, navíc Wiktora hrál p. Kot, kterého jsem si oblíbila již ve snímku Bohové, a je to stále sympaťák. Film je opravdu vizuálně a hudebně vynikající. Škoda určité nevyrovnanosti formy a obsahu. Vzhledem k povrchnějšímu zobrazení vztahu obou milenců mi přišel závěr filmu přehnaný a ubral mi na celkovém dojmu. Ale jinak opět zajímavý originál jako Ida. Pawlikowski je talent, spolu s mnoha dalšími polskými režiséry. (03.11.2018)

"Hodně jsem přemýšlela o vašem textu k mé písni. 'Kyvadlo zabilo čas.' je pěkný, ale nerozumím tomu." "Je to metafora." "A co to znamená?" "Že když někoho milujete, nezáleží na čase." ___________ Ojojooooooj! Slovanský lidový písničky ještě nikdy nezněly tak sexy. Polský snímek Studená válka přitom není žádný muzikál, jelikož vypráví relativně jednoduchý melodramatický PŘÍBĚH. PŘÍBĚH lemující životní radosti i strasti romantického vztahu dvou osamocených duší, kteří si onu samotu kompenzují jazzem, folklorem, tancem, alkoholem, sexem, a časem, který tráví spolu. PŘÍBĚH dvou milenců, jež spolu nemohou být ať již z osobních či politických důvodů - a divák tak sleduje nejen pomyslnou studenou válku mezi oběma milenci, ale také dobové reálie skutečné studené války mezi Východem a Západem. PŘÍBĚH, který je velkou tragickou lovestory, rozklenutou v prostoru a čase na pozadí ideologického marasmu. PŘÍBĚH, který je narativně strukturován do častokrát atemporálních epizodických fragmentů jež symbolizují jakousi těžko definovatelnou mozaiku o pomíjivosti a disharmonii lásky........ Aneb slovy klasika: "Všechny filmové cesty vedou do Polska, kurwa mať!" Snímek Studená válka totiž dokazuje, že poláci točí nejlepší filmy v evropských končinách. Tak intenzivní cinefilní orgasmus jsem doopravdy nezažil dlouhý roky. Ta jemnost a unikátní pečlivost, s kterou Lukasz Źal vede kameru anebo na milimetr přesně rámuje dílčí kompoziční prvky mizanscény nemá sebemenší obdoby. Primární devizou snímku je tak VYPRÁVĚNÍ OBRAZEM a celkově absolutní výhra FORMY NAD OBSAHEM - což je aspekt, který se mi perfektně trefil do gusta. No a rejža Pawel Pawlikovski u mě má do budoucna blowjob zadara. Pawlikowski totiž příběhové peripetie nevysvětluje, pojednává o nich intertextuálně, v náznacích či jemných nuancích, a divák tak musí číst mezi řádky. Naprosto unikátní je zejména ta režijní sebejistota, s jakou Pawlikowski pracuje se syžetem a rozměrem filmového času – tedy skrze LEITMOVITY, jež jsou nejdůležitějším elementem celého příběhu, protože ačkoliv se děj odehrává v rozmezí cca 15 let, nezáleží, co se odehrálo mezi tím - záleží pouze na čase, který Viktor a Zula strávili spolu..... A přestože tenhle film nemá ani 90 minut, čím víc o něm přemýšlím, tím víc si uvědomuju, jak neuvěřitelně komplexní vlastně je. Fakt nekecám, ještě nikdy jsem nejen v rámci pranostik evropský artový filmotéky neviděl tak esteticky opojnou, emocionálně působivou, vizuálně jímavou, lyricky subtilní a formálně nekonvenční filmovou epopej.... Etalon středoevropský artový kinematografie, jeden z vizuálně/esteticky nejúchvatnějších filmů za poslední roky. A pakliže vznikne o stupínek kvalitnější, nejspíš vyletím do luftu blahem, takže si ihned předobjednávám sametem vystlanou rakev. Joanna Kulig je femme fatale těch nejpodmanivějších snů a fantazií. (02.01.2020)

Pawlikowski natočil inverzní film k Amour fou – zatímco J. Hausner romantický ideál absolutní lásky dosažitelné jen skrze společnou smrt milenců dekonstruuje, Pawlikowski ji přesouvá do moderních noirových kulis, v nichž jej neironicky stvrzuje. Naivismus Studené války tak může fungovat jen za cenu žánrového potlačení psychologie. (07.08.2023)

Objektívne to je určite skvelý film. Lenže mne ako kultúrnemu barbarovi sa nepáčil, pretože bol čiernobiely, príliš epizodický, nevysvetľoval dôvody konania postáv dostatočne explicitne. Ale hlavne, ten záver a la Rómeo a Júlia, pohol dej smerom, ktorým by poľská kinematografia nemala vykročiť, lebo to pred ňou urobilo už príliš veľa európskych národných kinematografií a niekto by mal zostať filmovým optimistom. (21.03.2020)

Celý svý mládí jsem prožil v komunistickým hnusu, ale dneska už na to koukám jako na nějaké exotické zvířátko kdesi v ZOO. Foldyna a Kateřina Konečná asi při pohledu na sovětskou častušku, oslavující Stalina, zamáčkli nostalgickou slzu, nám ostatním ale naštěstí vzpomínky nenávratně odvál čas. Film se v té politice naštěstí moc nehnípe a je esteticky naprosto překrásný, dlouho jsem neviděl tak úžasnou černobílou kameru, to je v dnešní době poklad. Love story je jednoduchá, ale jímavá, hlavní hrdinka mi typově přišla jako Léa Seydoux, charismatická a netuctově krásná. A krásně zpívala, jedno jestli polské lidovky, které mají také cosi do sebe, nebo šanson. Konec je ve své strohosti o to drtivější, žádné laciné ždímání slz. (15.07.2022)