Kafarnaum

Poměrně nenápadný, o to víc syrový a drsný film z nehezkého prostředí slumů v Libanonu. Jako Češi máme velké štěstí, že máme tu čest ze svých daní nedobrovolně financovat Fialovu neziskovku, která bojuje za smíření v Barmě, či za práva barmských žen. Je jen otázkou času, kdy budeme z našich daní dotovat boj proti chudobě v Libanonu, kde se má o tamní obyvatelstvo starat výhradně tamní vláda. A bohužel to není jen příběh Libanonu, kde ve slumech živoří spousty lidí, kterým by mělo být jakýmkoli způsobem zakázáno přivádět do tohoto nelidského světa další potomky, kteří jsou již samotným porodem odsouzené k boji o holé přežití a jejich nejlepší vyhlídky končí někde u čichání lepidla. Opravdu krajně nepříjemný film, kde jako divák 2 hodiny sledujete trpění dětí. Rozhodně bych něco podobného v budoucnu nechtěl vidět znovu. Těžko se to hodnotí. Filmové kvality jsou zde nezpochybnitelné. Od dětských rolí po ty dospělé. Ale vzhledem k tématu, kde sledujete opravdu krajně stereotypní utrpení dětí. Co se týče emocí, tak jsem během sledování pociťoval zhnusení a vztek, jak se vůbec tohle může kdekoli ve světě dít. Od podobných filmů si dám velmi dlouhou pauzu. [77 %] (17.05.2022)

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně. (12.04.2020)

Kulturní, ohleduplný a civilizovaný člověk si dvakrát rozmyslí, jestli si může dovolit do tohoto čím dál tím více zkurvenějšího světa nasmrkat si nějakého toho dárce orgánů, protože má tak nějak přirozenou potřebu o něj pak pečovat, zajistit mu alespoň trochu solidní životní standard, bezpečí a vzdělání minimálně do doby, než mu odejde játro nebo bude potřebovat kostní dřeň. To bezohledná zdivočelá spodina, v tomto případě navíc vypláchlá patologickou infekcí s názvem islám, prcá nové šváby jako na běžícím pásu, protože je to pro ně prostě zboží a mají v piči, jak budou žít. Kdyby něco, vždycky si můžou nasekat další. A tak je prostě vrhnou od malička krimošit do slamu za hranicí bídy, aby se podíleli na, s každým krkem upadající, sockodomácnosti a jednou je kulantně zpeněžili jako jedenáctileté nevěsty nebo hrdiny ISIS. A takový slam je samosebou to nejlepší životní vzdělání, nakonec, pokud se dožijí, vyrostou z toho jen další zdivočelé socky, které záhy začnou prcat nové šváby jako na běžícím pásu. Docela Tojflkrajs, co? Nejhorší na tom je, že to pak přeplave Středozemní moře, zařadí se to po bok našich již existujících parazitů, a všichni svorně budou produkovat další nevzdělané a necivilizované animální zmrdy, jen s tím rozdílem, že tady je budeme „humanitárně a humanisticky“ a s náležitou zdravotní péči, aby vydrželi, živit štědrými podporami, dokud nás Mižigarovi a Ibn Hasanovi prostě nevysemení. Poselství filmu je jasně a blahodárně vyjádřeno: Tyhle tasemnice by měly plošně a pod hrdelními tresty okamžitě dostat zákaz reprodukce s povolením pouze v případě, že nade vši pochybnost prokáží, že budou schopny svým výtrusům zajistit alespoň minimální vzdělání, patřičnou kulturní výchovu a jakýs takýs životní standard. Překvapivě silný matroš, kterému bych zase vytknul akorát to přehnané ždímání emocí z otylých Evropanek a Američanek, už jen tím, že z celé té bandy škaredých a nesympatických malých cigošů opět vybrali do hlavní role bílou ovci a vítěze Kid Bejrút 2019. (09.01.2020)

Napsat, že je to krásnej film, vzhledem k jeho obsahu nejde. Film ze špinavejch ulic o vyřazenejch lidech, s dětským hercem v hlavní roli, to je už samo o sobě smutný jako prase. Ale ten kluk v hlavní roli, Zain, ten tomu dal takovej šarm a velký srdce, že film přežijí i starostlivý evropský mámy, kterejm budou z toho co uviděj vstávat vlasy hrůzou. 80% (14.04.2019)

Univerzálně dobrý film, který má diváka emocionálně rozsekat na cucky a to se mu taky povede. Takže co k tomu vlastně ještě není dodat? Také jsem byl konsternován a šokován, to bych vůbec nezpochybňoval a klobouk dolů před tím hlavním klukem. Tak smutný příběh...  Na druhou stranu to na mě občas bylo trochu moc dlouhý a režisérka na sebe valí výjevy chudoby, osamělosti zmaru hlavního chlapce tak dlouho a rychle, v takovém někdy až dokumentárním (ale dokonale autickém zpracování) bez oddechu, že je to někdy až monotónní. To všechno ale mohl být záměr a jak říkám, film mě nakonec stejně dostal přesně tam, kam měl a dát mu méně než čtyři hvězdy by bylo nefér, (03.05.2021)