Slunovrat

Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr. (25.07.2019)

„Staroba, hniloba, tíseň a plíseň... mladého ducha labutí píseň.“ Velmi inspirativní. Jeden by měl chuť konvertovat zpátky k pohanství. Bibli na nočním stolku vyměnit za knihu Rubi Radr a místo krucifixu pověsit nad dveře figurku ze slámy. Vzít si příklad z těch vesničanů, dožít se v plném zdraví 72 let (tedy já bych navrhoval 77, jinak si důchodu moc neužijeme, až nám zvednou odchod na 70) a pak skočit do posvátné Macochy. Čímž by člověk vystrčil zadek na strašidlo smrti a udělal fakáč na všechno to umírání ve strachu, bolestech a plenkové hanbě při snaze oddálit nevyhnutelné, za bohulibé asistence lékařů. Na všechnu tu šílenou bolest např. v terminálním stadiu rakoviny nebo na plíživou a strašidelnou ztrátu duše při Alzheimerovi. Umřít uprostřed severské komunity fajn lidiček, zdravej, šťastnej a smířenej? No nekupte to. Ale abych nekončil tak drsně, ponechávám zde ještě můj původní, rozverný komentář: "V masovém koláčku chlup, pubický. Tvé sémě mám co by dup, navždycky." Bohatě ilustrovaný herbář a pohanský manuál "Psychiatrem snadno a rychle", s přiloženým cédéčkem "Orgasmické hekání a šílené kvílení nahých stařen." Máš trauma jako řemen, sladká dívenko civilizační? Nepomáhají prášky, psychiatři ani tvé vlastní studium psychologie? Zobni houbičky, dej si věneček z lučních květů do vlasů, zatancuj si s námi vesele a zapal medvěda! Don't worry, be happy... (05.03.2022)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Pokud se vrátím myšlenkami k pár dní staré projekci Slunovratu, vybaví se mi naprostý bizár způsobený fungováním severské komunity slavící slunovrat. Právě to je asi nejvýraznějším aspektem filmu a faktem, proč většina diváků nebude vědět, co si o filmu myslet. Sám jsem měl nějakou dobu problém rozlišit, jestli je ten film divně špatný, nebo zvláštně skvělý. Heh... Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu. Šílené a nepředvídatelné je to dost, Florence je skvělá a gore povedené. Mrazivý začátek, líbezné hraní na flétničky, skoky důvěry, sexuální rituály a pubické ochlupení ve všem, co vás napadne totiž z hlavy jen tak nedostanu... Nevím, jestli mě zajímá prodloužená verze, ale zážitek to byl zajímavý. (07.08.2019)

Přes řadu odkazů a podobností cením jako vysoce originální. Řemeslně výborný, kulturně poutavý, mega pěkný na pohled, neotravně artový, černohumorný, znepokojivý, zlověstný, krásně pohansky chladný a nesvatý - čili horor nehoror, je to přesně ten typ filmu, který přiměje pár "feel-bad" (x) piček odejít, vrazí obrázky do hlavy a vůbec, přijde vzácně jednou za věk. Při Ättestupa scéně téměř extáze. Pughová letos podruhé klíčová, na Astera jsem teď definitivně zvědav. (25.07.2019)