Slunovrat

Naprosto neuvěřitelný film, jedinečný divácký zážitek, a současně šílené psycho a zlá noční můra. Už Děsivé dědictví mě loni nadchlo, ale u Slunovratu prostě nenacházím slov pro to, co se mnou ten film udělal. Je to strašně zajímavé vizuálně (místy člověk skoro nestíhá sledovat, co všechno se v obraze děje, viz třeba všechny ty hýbající se květiny v závěru), interpretačně (v tom filmu se dá tolik věcí vykládat tak různě a dlouho o všem přemýšlet) i dějově - ačkoli to má skoro 2,5 hodiny, vůbec mi to nevadilo, protože se tam neustále děje něco znepokojujícího nebo fakt hodně divného, některé scény jsou doslova šokující a těžce mnou otřásly, a celkově jsem ohromen, kolik práce muselo být za tím, vytvořit celý ten bizarní svět komunity (která na mě působila spíš jako sekta) se všemi těmi jejich fascinujícími rituály, tradicemi, kostýmy, architekturou a nástěnnými malbami - ten, kdo tohle všechno vymyslel, byl prostě geniální. Btw. při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na film Rituál, ta podobnost je zcela nepřehlédnutelná; teprve po zhlédnutí Slunovratu jsem si zde přečetl, že režisér uvedl Rituál jako svůj inspirační zdroj. UPDATE 4.12.2021 - Napodruhé po 2 letech mě to kupodivu už tak nebralo. Asi je to tím, že už jsem znal, jak to celé dopadne, takže jsem měl spíš prostor si tam všímat věcí, které mi poprvé unikly, než abych se do toho naplno ponořil jako poprvé - a potom mi hlavně přišlo, že se tam strašně dlouho nic neděje, ten film má doslova nekonečně dlouhý úvod, a celkově si dává se vším strašně načas, a nepřišlo mi to nově už skoro vůbec strašidelné (nikoli nutně absencí tmy, jako spíše tím, že se tam podle mě prostě nic strašidelného neděje - ta komunita měla prostě nějaká svá pravidla, a ti pitomí Američani - v mně osobně dost nesympatickém hereckém obsazení - na ně prostě doplatili a vůbec tam neměli jezdit - v tomto ohledu se dá o tom filmu téměř až říct, že je to v podstatě standardní teenagerská vyvražďovačka, kdy partička studentů vyrazí do přírody a tam jeden po druhým nakonec umírají). Když jsem se zde navíc dočetl, že si tím filmem režisér řešil svůj bolestivý rozchod s holkou a že motiv rozkladu vztahu Dani a Christiana je zde zcela ústřední, zatímco já jsem ho osobně měl tendenci vnímal jako veskrze nadbytečný nebo minimálně okrajový, tak to celý film v mých očích ještě víc deklasovalo, a celkově jsem si u toho bohužel potvrdil, že dvakrát do stejné řeky skutečně nevstoupíš. (28.09.2019)

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)

Mild spoilers ahead. Ještě teď nemůžu dejchat, velký vnitřní znechucení a totálně divná várka pocitů, která se střídá raketovým tempem, kdy se smějete, brečíte, ste jak sjetý, buší vám srdce ze strachu a chce se vám blejt. A to všechno ve stejnej moment, z čehož ste vnitřně dost zmatený, protože to vaše hlava nezvládá zpracovávat. Fakt díky, ale znova to už vidět nikdy nechci, jinak skočim ze skály na šutr a netrefim se, a kladivem fakt dostat nechci:( P.S.: asi tak nejvěrohodnější zachycení tripu ever. (02.08.2019)

Budu hodná, komentář obsahuje bojlery. Pokud i tak čtete dál, buď jste to viděli nebo Vám to je u prdele. a teď k filmu - A je to v piči! Po dokonalém Děsivém dědictví přichází další dílo Ariho a jak jsem byla natěšená, tak jsem z kina odcházela zklamaná (vlastně jsem neodcházela, Alík mě táhnul za nohu páč já se chtěla vztekat na zemi, že mi Ari zkurvil den). Začátek Slunovratu je krásnej, Asterovski veselej a já se tak strašně těšila na další výjimečný dílo. Místo toho jsem dostala partu kamarádů, co prodělali lobotomii, jinak nedokážu pochopit, jak mohli být všichni do jednoho taková banda tupých kokotů, kterým nepřišlo ani trochu divný, že jim mizej kámoši rychleji než prostitutkám šprcky. Já jsem tolerantní vůči všem možným kultům a zvykům zemí okolo (až na islamisty a ještě pár bombových států s výbušnou povahou) ale kdyby přede mnou někdo vylez na horu, skočil dolů, rozdrtil si palici a chvilku na to se to stalo po druhý s tím, že kokot páchá sebevraždu skokem snožmo, načež řve že má zlámaný haksny a je tedy láskyplně domlácen dřevěnou palicí, řekla bych si, že skupině lidí kolem mě okázale mrdá a zmizela bych jak pára nad hrncem, než s tou palicí přetáhnou mě. Ne tak naše parta hic, která si nechá vysvětit, že takhle to holt u nich ve Švédsku dělaj a je to vlastně celkem cool. Nelogičností je tady tolik, že sem z toho chtěla zvracet, fandit se nedá absolutně nikomu, ze všech nejmíň hlavní hrdince, která je vaginální mikozou podrážděná píča a nebesky mě srala celej film. Navíc tak nevděčnou čubku, pohledat. Kluk jí čtyři roky dělá osobní vrbu a obětuje jí skoro vše, pak je zdrogován komunitou, zprzní místní mášu, páč ani neví co se děje a naše zhrzená Májová královna se rozhodne nechat ho upálit, i když sama jazykem pátrala na mandlích kámoše svýho přítele až jí vlhla díra. Šukací a brečící scéna jsou tak neskutečně směšný až se smálo celý kino a mně se chtělo brečet. Plíživá, děsivá atmosféra z Děsivého dědictví je až na prvních 10 minut nadobro v píči, film je předvídatelnej až hanba a já byla takhle zklamaná naposledy když zrušily holky swingers párty dvě hodiny před začátkem. Ari rozhodně je jiný, než ostatní ALE zatímco prve byl luxusně jiný, teď tu máme "art" píčovinu, co se snaží tak moc šukovat, až je to lacinější než padesátiletá děvka na E55. Buddho za co... (01.09.2019)

Když mě kolega Russell napsal, že jde s kolegou Goldbeaterem na Slunovrat říkal jsem si, že když už jsem s kolegou Goldbeaterem sdílel stejný sud piva, stejný maso a stejnou postel byl by hřích s ním nesdílet i stejný film. Nazul jsem tedy pantofle a vydal se do Aera na Slunovrat. Film me svým vizuálním pojetím ohromil, spousta nádherně zabíraných detailů, celků i dronových záběrů musí potěšit oko každého filmového fanouška. Ari Aster byl pro mě neznámý pojem, ale ten umí pracovat s divákem a dokáže z jednoho "placu" a několika herců vytřískat neuvěřitelně zajímavou zápletku, resp. asi každej bude tušit nějakou nedobrotu, ale ani postupné odkrývání karet neumožní odhadnout finále filmu. Herecky mě nejvíc dostala Florence Pugh a Will Poulter, který tam jednu scénu u stolu bez dialogů a opravdu wau, za to jako zahrál svoje pocity. Ovšem za jakých okolností dokáží mít někteří chlapci erekci, to tedy klobouk dolů. Ještě jedna věc na závěr, neočekávajte žádný horor, ale spíš atmosférickou psycho hru. (24.07.2019)