Joni Mitchell: Both Sides Now - Live at The Isle of Wight Festival 1970
Režie:
Murray LernerHrají:
Joni MitchellObsahy(1)
Legendární vystoupení kanadské písničkářky na největším hudebním festivalu všech dob... Hudební festival Isle of Wight, který se uskutečnil v roce 1970, je dodnes považován za jednu z největších akcí svého druhu. S návštěvností, která podle některých odhadů dosáhla až sedmi set tisíc lidí, je dokonce zaznamenán v Guinessově knize rekordů. Na festivalu účinkovaly největší hvězdy své doby, například skupiny Chicago, Jethro Tull, Sly and the Family Stone nebo The Who a interpreti jako Joan Baez, Miles Davis nebo Jimi Hendrix. Festivalové vystoupení kanadské písničkářky Joni Mitchell se stalo jedním z legendárních okamžiků hudební historie. Kvůli organizačním problémům vystoupila Joni Mitchell zcela mimo původní program a musela se doslova utkat s neklidným publikem, pro které se festival do značné míry stal protestem proti systému a společenské realitě západního světa. Přesto, že Joni Mitchell hrála sama, jen s doprovodem klavíru nebo kytary, podařilo se jí nakonec získat publikum na svou stranu a odehrát jeden ze svých nejpůsobivějších koncertů. Unikátní snímek Joni Mitchell – Both Sides Now, Live at the Isle of Wight kombinuje původní filmový záznam festivalového vystoupení s dokumentární výpovědí zpěvačky natočenou o mnoho let později. (Česká televize)
(více)Recenze (7)
Pamatuji si, jaký to byl zážitek, když jsem si pustil LP Joni Mitchell, které v Československu licenčně vyšlo (Blue). Dodnes jej mám z její tvorby nejraději. Moc pěkný dokument, který mimo té krásné hudby jakoby mimochodem zachycuje začátek konce jedné epochy. Ještě se tančí do rytmu hudby, ale iluze o Věku Vodnáře už umírají. A paní Mitchellová ten záznam po letech komentovala s nadhledem a vtipně. ()
Film je sestříhaný z materiálu, který původně pořídil režisér Murray Lerner v roce 1970, a následných komentářů protagonistky z roku 2003. Ve výsledné podobě se nejedná v prvním plánu o koncert, ale o dokument o jednom koncertním vystoupení, které je reflektováno s odstupem 33 let. Zpěvačka se ocitla v situaci, kdy měla zahrát a zazpívat před - z důvodů, o kterých si každý může myslet svoje - negativně naladěným publikem. Nebylo to lehké, ale nakonec všechno zvládla... Joni Mitchellová (volně podle její výpovědi): „Publikum je nestvůra, něco jako drak, a prvních pět řad jsou jeho oči. Ale ty oči dokážou přenést i pozitivní energii dozadu k dračímu ocasu“. Hezká metafora... -------- V titulcích filmu uvedeno: český i originální název Both Sides Now. Joni Mitchell Live At The Isle Of Wight 1970; rok výroby 2018. ()
Souhlas s uživatelem fragre, konec jedné éry... Stejně tak mám podobnou zkušenost s prvním poslechem Joni Mitchell - také jsem kdysi jako první album slyšela Blue (elpíčko jsem náhodně vyhrabala z rodičovské sbírky), bylo to jako zjevení. A také je to dodnes moje nejoblíbenější album od ní. Na záznamu je velmi dobře znát, jak je z hučení a bučení publika nesvá a jak ji mrzí, že musí hrát za těchto podmínek. Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby organizátoři dodrželi lineup a hrál fakt Donovan (Joni měla hrát až o několik hodin později, ale přemluvili ji). Nakonec ale Joni svým krátkým proslovem nejen zklidnila publikum po dobu svého vystoupení, ale "vyšlapala cestičku" i umělcům, kteří vystoupili po ní, dokázala ty lidi zklidnit (a možná i zmást? To přirovnání k turistům na nějakém hadím koncertu mě osobně tedy zmátlo a to jsem nebyla pod vlivem) tak, že ten den už celková negativní atmosféra neovlivnila nikoho z vystupujících. ()
Musím se přiznat, že od Joni Mitchell jsem předtím slyšel jen dvě nebo tři písničky, zkrátka jsem ji dost opomíjel. Což (jak se díky tomuto dokumentu ukázalo) byla velká chyba. Protože tímto koncertem si mne naprosto získala – stejně jako tehdy ono publikum, takže teď už jen potřebuji ji slyšet víc. Celkově je to velmi pěkně zachycený příběh jednoho koncertu před padesáti lety, který už (jak už bylo řečeno v jiných komentářích) ukazuje jistou změnu ovzduší doby. Pobavilo i pár hipísáckých existencí sdělujících své názory na kapitalismus, systém a komerci v hudbě. Jen si sem ještě dám odkaz na "Big Yellow Taxi" (a zároveň vlastně na celou kratší verzi dokumentu – někdy se snad dostanu i k té delší... o jejíž existenci jsem zatím nikde nenašel žádný důkaz...). ()
Výborný hudební dokument, který kombinuje jak archivní záběry z vystoupení Joni Mitchell na festivalu Isle of Wight v roce 1970, tak i její pozdější (2003) komentáře a názory k jejímu koncertu i celému festivalu. To její vystoupení jsem jí (alespoň v počátku) opravdu nezáviděl. Ta přesila "nepřátelského" publika byla opravdu ohromná, ale popasovala se s tím opravdu důstojně, i když to nebylo vůbec jednoduché. ()
Reklama