Madam J

Volná adaptace Jakuba fatalisty a jeho pána od Denise Diderota. Pomalý rozjezd, ale postupem času příběh získá spád a baví svým subtilním humorem a břitkými dialogy. Dobové kostýmy, hravá hudba, půvabná Alice Isaaz a krásné exteriéry (točilo se mj. na zámku Sourches a v parku Marly-le-Roi). Škoda jen takového nijakého, trochu odfláklého závěru. Celkově vzato: za mě palec mírně nahoru, 70 %, mohu vidět znovu. [viděno v květnu 2021 | komentář #42] (15.05.2021)

Diderotův "Jacques le fataliste" Je tragedie + komedie = filosofie. A tuto skvěle zpracovanou historku komentuje autor už dopředu (v knize dozadu) slovy: "Je n’y vois que des trahisons moins communes ; et j’approuverais fort une loi qui condamnerait aux courtisanes celui qui aurait séduit et abandonné une honnête femme : l’homme commun aux femmes communes. - Nevidím v tom jen docela běžný podvod; a stál bych pevně za zákonem, který by odsoudil k prostituci toho, kdo svedl a opustil počestnou ženu: chlípník k chlípnicím". Souhlasím s rivahem***, že franština je tu hezká a možná i dokonalá, ne však jednoduchá. V románech Diderotovy a pozdější doby je takových a podobných historek spousta, říkalo se tomu intrikaření. Teď už se neitrikaří, protože je to duševně náročné, je to dlouhodobý proces a nyní na to není kdy. Je v tom ale jistá poezie, která se přímočerými řešeními vytrácí. (05.11.2020)

Pečlivá ilustrace Diderotovy povídky o pomstě, která nesplnila svůj účel: markýza, která se pomstila, nezískala tím klid ani uspokojení, zato zhanobený markýz získal milující ženu. A přítelkyně nakonec nevyřídila markýze jeho děkovný vzkaz, neboť by jí to zasadilo ránu...Provedeno v noblesním dvorném stylu jako klasické divadlo, s dokonalou, nádhernou franštinou. (20.10.2020)

Příjemně komponovaný děj plyne pomalu a rozvážně, přičemž hlavní pozornost vlastně není soustředěna na ústřední motiv emocionálně sebezničující pomsty, ale na pečlivé vykreslení pocitů jednotlivých postav skrze záplavu květnatých slov, jako by francouzština dovedla vyjádřit i nejhruší úrážku pouze pohlazením. Upozaděny jsou také motivy střetu náboženství a volnomyšlenkářství, jež měl Diderot jistě na mysli především. Z těchto důvodů je proto škoda poměrně rozvleklé stopáže a protahovaného závěru; kdyby byli tvůrci při střihu přísnější, snímek by nepochybně působil seřeněji a úderněji. (01.02.2021)

Diderotovu knižní předlohu neznám, ale z tohohle jsem tak nějak měl docela dlouho dojem, že je to vlastně docela slušná pitomost. Skoro dvě hodiny, z nichž dobrých 65% stopáže se vlastně nic moc neděje, jen se tak plká, prochází, popíjí ... asi čaj, a vlastně nic nedělá, jak to šlechta celé Evropy uměla. Teda kromě drbání, intrikaření, pomlouvání, to jim šlo celkem dobře asi v celé Evropě. A pořád mi nějak unikalo, o čem to vlastně je, co hlavní postava plánuje, co svým jednáním sleduje. Takže vlastně nic moc. Jenže: vizuálně je to naprostá lahůdka, já mám tyhle kostýmní historické filmy rád, a tohle byla pastva pro oči. Nádherné kostýmy na nádherné ženě - Cécile se France, ale nejen na ní, i když je pravda, že její postava i osobnost a výkon celému filmu jasně dominuje, krásné interiéry zámku kdesi na francouzkém venkově, stejně jako exteriéry parku kolem něj i krásná okolní krajina. No a až někde v poslední třetině to začalo dostávat smysl, jedna pomsta, která vlastně přinesla štěstí. Především vizuální stránka věci je to, co mě tentokrát přimělo k poměrně vysokému hodnocení. (03.12.2020)