Strach a chvění

Ztraceno ve skladu (toaletních potřeb).. Dle tradice se má před císaře přistupovat se strachem a chvěním a pokud jste žena, rovnou nechte na recepci tokijské firmy Yumimoto i sebeúctu a drtivou většinu evropských pracovně-vztahových zvyklostí, neboť vás právě čeká po boku Sisyfa roční angažmá u velkého šutru. Ne nadarmo se říká, že mrav se liší krajem a zfilmovaná mandlově hořká autobiografie Amélie Nothomb vám dokáže vykouzlit trvalý úsměv na rtech i když k smíchu vlastně vůbec není.. (26.04.2010)

Forma ničím převratná, málem televizně-inscenační, ale funkční, ve službách vyprávění, které stojí za to – kancelářské roadmovie, střet civilizací v malém, „nakoukání“ do japonské podnikové kultury očima splašené, tvrdohlavé, ale citlivé cizinky, která stůj co stůj chtěla být Japonkou. Místy se člověk od srdce zasměje, místy se dojme, hodně zajímavého se dozví (o lidech z obou břehů). — Jako protipohled k zamyšlení doporučuju komentář slečny Brygmi. (21.04.2010)

Dvě ženy, jedna Japonka, druhá v podstatě světoběžnice. Střet byl patrný a očekávaný, ovšem nezasáhl mě tak, jak by asi měl. Zřejmě to bude tím, že až tak netíhnu k tomu dokola omílanému evropskému způsobu myšlení a pak nedokážu, vlastně ani nechci, posuzovat Japonsko či japonskou mentalitu. Co se mi líbilo a kvituji, obzvláště v dnešní době, sdělení filmu, že my lidé vážně nejsme všichni stejní a záleží na tom, odkud pocházíme, jaké máme zvyklosti, výchovu atd. atd. A rovněž oceňuji herecké kreace hlavních postav, Sylvie Testud a Kaori Cudži, obě byly báječné. (15.06.2019)

Ti japonci jsou blázni... ne, takhle jednoduše to neodbydu. Na tenhle film jsem narazil neskutečnou náhodou, ale takhle se právě u mě naráží na nejlepší věci. Sylvie v roli naprosto dokonalá, to střívko sem jí věřil od hlavy k patě. Neni to komedie, že bych se válel smíchy, ale pár (hořce) úsměvných momentů se najde a bavilo mě to až do konce. Věřim, že i když je asi firemní hierarchie vykreslená dobře, tak tady to z jistých důvodů muselo být občas lehce přitažený za vlasy. Protože každej normální evropan by si po tejdnu vzal do práce kapesní atomovku. Každopádně gaijin v Japonsku bych po tomhle filmu určitě bejt nechtěl :-) (08.07.2015)

Pribeh francouzky touzici se prosadit v Japonsku, kde se narodila a stravila cast sveho detstvi, je krasnym prikladem rozdilu vychodni a zapadni mentality. Podani a filmovy pristup jsou zvlastni a prezevsi snahu se film netrefil do meho rozpolozeni. Jednoduse kazdemu nesedne, ale sdeleni je jasne citelne. 50% (16.01.2010)