Strach a chvění

Film natočený podle autobiografického románu Belgičanky Amélie Nothomb (knihu jsem nečetla, ale určitě by to bylo zajímavé počtení :)). Myslím, že film skvěle znázorňuje rozdíly mezi japonským a západním myšlením. V japonské firmě jsem sice nikdy nepracovala, ale jak tak Japonce znám, jejich chování vůči cizincům je zde znázorněno celkem přesně. Problém byl pro mě pouze ten, že film je brán spíše jako komedie, což samo o sobě není špatné, ale kvůli prvku komediálnosti se mi sem tam zdál kontrast mezi japonským a západním chováním trochu přehnaný, což následně může náš dojem z rozdílu v myšlení dvou kultur trochu překroutit. Takže i když některé konkrétní situace jsou znázorněny velmi dobře (pohled na pláč/přátelství/užívání japonštiny cizincem atd.), možná je to přece jen lepší brát s menší rezervou. Ohledně hodnocení jsem pak trochu nerozhodná. Na druhou stranu jsem se s filmem a hlavní hrdinkou docela ztotožnila (její "vylítávání" z okna nad vrcholky výškových budov v Tokiu jsem naprosto chápala :))~(4,3★)~ (29.10.2011)

Mladá Belgičanka Amélie se chce stát Japonkou, a tak se vrací do rodného Japonska, aby tam nastoupila do firmy a pracovala jako tlumočnice. Ukáže se, že její rozhodnutí jí pořádně znepříjemní život, protože pro svou podřadnou práci nakonec ani znalosti japonského jazyka nepotřebuje. Setká se zde se zesměšňováním a pohrdáním téměř ze všech stran a to do té míry, že se s tím jedna její část smíří a ona se zmítá na pochybnostech, zda skutečně není psychicky narušená, jak se jí to mnozí snaží namluvit. Skutečně v průběhu není jisté, kam se příběh bude dále rozvíjet a to mě nutilo pozorně se dívat dál. Na jednu stranu je to děsivý film, ale také komedie. Velmi zvláštní a zajímavý film, u něhož jsem se rozhodně nenudila. (21.04.2010)

Tohle šlo na tělo!! Měla jsem v Německu dvě nadřízené, jedna byla Japonka, druhá Němka. Obě ledově chladné jak sněhová bouře. Jako bych se v tom sama našla!! Amelie byla skvělá!! Kdo se nikdy nesetkal osobně s japonskou mentaitou, může jen nevěřícně kroutil hlavou nebo v jednom kuse zívat - nepochopí! Amálka se dopustila jedné malé chybičky - do Japonska jela hleda sama sebe, ale chyběla jí citlivost pro to křehké těžko pochopitelné, co je v Japonsku podstatné. Válčila statečně, leč zbytečně. Ale zato velmi zábavně a roztomile ... :o) (19.05.2014)

Strach a chvění je velmi zvláštní a těžko uchopitelnej film. Střet dvou naprosto odlišnejch kultur, přibližující Evropanům podivnou mentalitu Japonců, tu obratně kamufluje podivnej submisivně dominantní vztah Amélie a její nadřízené Fubuki, kterej eruptivně vyvrcholí při podávání výpovědi. Obě se chovají jako latentní lesby, i když poněkud nestandardní vztah Fubuki k Amélii není tak zřejmej a časem nenápadně vyplouvá na povrch. Prakticky celej děj se odehrává ve 44. patře budovy firmy Yumimoto a pozvolna plynoucí lyrickej styl vyprávění doprovází podmanivá barokní hudba Johanna Sebastiana Bacha. Améliiny stavy na hranici příčetnosti mají až snovou atmosféru, její zasněné fantazírování vás zanese do podivného světa, kde je létání nad mrakodrapy normální jako dýchání, a obsesivní zaujetí krásou, kontrastující s příkořím, dosahuje fetišistickejch rozměrů. Přitom je vše Amélií z pozice vypravěčky glosováno lehce, s nadhledem a zvláštním decentním smyslem pro humor. Chtěla být Bohem, pak Kristem a později, vědoma si svých přehnaných ambicí, by přijala i roli mučednice. Fubuki chtěla být mistrní v lukostřelbě. Jak výstižné. Všechny na první pohled neslučitelný prvky jsou ještě protkány symbolikou a ve výsledku nejsem schopnej určit, co že na mě tak silně zapůsobilo. Opravdu velmi zvláštní, neuchopitelně emocionální, podivně eroticky nabitej a neuvěřitelně silnej film. K naprosto dokonalýmu vychutnání bych ale ještě potřeboval shlédnout Veselé Vánoce, pane Lawrenci a asi bych si měl sehnat i knižní předlohu. Víte co má společnýho padající déšť a sněhová vločka? (12.10.2009)

Dojem z celkem zajímavého příběhu mi zkazila především naivita postav. (I ty "zlé" byly naivní; vždyť ta japonka týrala hlavní hrdinku s dětinskou radostí.) Kromě toho mi všechny boty, kterými se hrdinka provinila proti pravidlům japonské společnosti, přišly poněkud čítankové. Střetnutí kultur na pracovišti se mi zdá povrchní, mnohem zajímavější mi připadl střet dvou hrdinek: na první pohled protikladné - obyčejná, hodná dívka vs. krásná, vznešená a podlá dáma. Jejich cíle přitom tak rozdílné nejsou - na jejich vztahu, na způsobech jejich vzájemného chování, na vyrovnávání se s překážkami je vidět odlišnost kultur víc, než v tom, co je řečeno. (21.04.2010)