Podzimní sonáta

Tak vysoko cenený film a tak málo komentovaný? Komplikovaný nie je (o tých sa píše ľahšie :-) takže neochotu kolegov komunikovať vidím v paralyzujúcej fascinácii geniálnym spôsobom, akým Bergman neochotu (či neschopnosť) komunikovať prezentoval. Dráma je to naozaj dychberúca a bezohľadná ("Ľudí ako si ty by mali niekam zatvárať."), no zároveň plná lásky a naozaj ťažko sa z nej spamätáva. Idea úplného vyjasnenia vzťahov je zaiste očistná a oslobodzujúca, nakoľko je však i uspokojivá, keď zároveň prináša možnosť úplného odmietnutia? Nestráca potom človek viac než mal predtým? Film sa nezaoberá problémom kariéra versus rodina, i keď v rovine príbehu to tak je. Po celý čas sa snaží definovať, čo to vlastne je dospelosť. Emocionálne dospelým nemusí byť človek, ktorý má jasnú predstavu o tom, že "medzi emóciou a sentimentom je priepasť". A je tu toho ešte omnoho viac. "Človek sa musí naučiť žiť. Ja na tom pracujem každý deň." (Eva) Umenie vedieť žiť Bergman predostiera ako schopnosť interpretovať nejakú klavírnu sonátu. Mal by ju človek zahrať tak, ako to sám cíti, alebo tak, ako to cíti (alebo cítil) niekto druhý? (18.08.2007)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)

Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. (11.11.2008)

Bergman se opět vrací do polohy, kde ho mám nejraději - k samotným mezilidským vztahům, k hluboce pojatým postavám, absencí vyumělkovanosti a , předem určených tezí, kterým se celé dílo a život v něm okatě podřizuje. Zde vše střídá velmi silné a nekompromisní psychologické drama, jež skýtá takový potenciál, že se Bergman nijak nebrání jeho dobrou polovinu uzavřít do jediného vypjatého dialogu, který se stává jedním z vrcholů Bergmanova díla. Ten by ovšem nemohl fungovat, kdyby předchozí děj nestavěl na poklidu a jen mírném bublání, které ani nedává tušit, jaká eruptivní a ničivá síla se skrývá pod povrchem. Ovšem ještě jedna věc ohlašuje návrat Bergmana až někam k trilogii o mlčení - možnost naděje, která se na konci přeci jen objeví i když ji mnozí mohou brát s naprostou skepsí jen jako pouhé trýznivé přání. Ale i ono má svoji cenu a stává se samo jistým příslibem. (19.04.2010)

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)