Bílý bílý den

Příjemné, nenáročné evropské drama s kapkou vřelého humoru a hořkostí uvnitř. Uvítala bych asi, kdyby synopse více odpovídala realitě, protože pak divák očekává trochu víc akce zatímco dostává spíše důslednou audiovizuální řemeslnou stránku. Asi hlavně kvůli absenci příběhu a pointy dávám jen tři hvězdy. KVIFF 2019 (01.07.2019)

Islandská kinematografie je filmový ostrůvek, který jsem prozatím vůbec neprozkoumal. O to víc mě překvapil artový snímek 'Bílý bílý den' – deprimující, a přesto tak řemeslně poutavá a formálně uhrančivá anatomie o žalu, truchlení, melancholii, a následným smíření s úmrtím blízké osoby.... Režisér Hlynur Pálmasson natočil doopravdy brilantní psychologickou drobnokresbu zhrzeného muže Ingimundura – jehož ztvárnění se mistrovsky chopil Ingvar Sigurðsson – který pod drsnou skořápkou ukrývá mnoho citů; citů, s nimiž se kvůli nátlaku existenciální krize zprvu nedokáže emočně vypořádat, a pokouší se je filtrovat skrze vztah se svou vnučkou, a zároveň skrze renovaci domu, který Ingimundur až obsesivně rekonstruuje, což mimochodem krásně utváří motiv tichý dominanty záběrů pořízených v různých ročních obdobích – opakující se časosběrná sekvence tak ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, který symbolizuje úzkostlivost a frustraci jeho osobnosti. Drobnokresba je to navíc veeelmi festivalová, tudíž je zde náležitě využito vyprávění obrazem – Pálmasson zde kupříkladu nešetří metaforami a příběhový tempo často rozmělňuje až imaginárními záběry (gag s padajícím kamenem top), který pod nánosem mlhy tak husté, že by se dala krájet, dodávají oné atmosféře ideální punc chladnokrevný syrovosti.... Samozřejmě, 'Bílý bílý den' je sice víceméně klasická festivalovka která se chce striktně vyvarovat filmovým stereotypům a konvencím, avšak jde o velice kuriózní příspěvek do severský filmotéky – jde totiž o film tak emocionálně chladný, že by tomu počasí v Rejkjavíku mohlo závidět. Finální scéna s 'Memories' od Leonarda Cohena geniální.... lepší cinefilní záležitost na rozjímání za deštivýho počasí nehledejte. (12.09.2021)

Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90% (31.07.2019)

Ďakujem Kinu Lumiere za to, že začali posúvať filmy na live stream a tak som si mohol zo svojej obývačky pozrieť "Hvítur, Hvítur, Dagur" za platný kino lístok a technicky to môžem označiť za prvý film po dlhej dobe, ktorý som videl v kine. Napriek tomu, že som sedel doma na gauči. Ale okey, toľko k úvodu pre tento komentár a teraz si povedzme niečo o filme. "Hvítur, Hvítur, Dagur" v podstate splnil všetko čo som od neho očakával. Film bol skutočne dosť silný, veľmi emocionálne vybičovaný a dostane sa do absolútne fantastického finále, ktoré ma úprimne prekvapilo. Ale vďaka tým emóciám pôsobí veľmi skutočne. Okrem toho dokážete Ingimundura veľmi dobre pochopiť. Je ťažké vyrovnať sa so stratou blízkeho človeka, je ťažké nechať svoje emócie naplno vyznieť a dať im silný priebeh. V tomto smere film absolútne exceluje. Okrem toho poviem, že vzťahy vo filme sú veľmi dobre spracované. Obzvlášť medzi Ingimundurom a jeho vnučkou Salkou. Pôsobí to všetko veľmi skutočne. Nebudem spilovať čo sa na konci filmu udeje, no po všetkých smeroch zvládnuté fantasticky. Môj problém trošku ide k prvej polke filmu, ktorá je možno trošku ťažkopádnejšia a nudnejšia. Veľa vecí sa buduje a ostáva nám len čakať na to, k čomu film dospeje. Ale úprimne hovorím, stojí za to si počkať. Ďakujem ešte raz Kinu Lumiere a dúfam, že počas najbližších mesiacov budem mať ešte možnosť aspoň týmto spôsobom "vidieť film v kine". Hodnotenie: B+ (21.04.2020)

Hodně pomalé tempo, pomalé i na mě, který má pomalé filmy rád. Ale třeba zdánlivě nekonečný úvodní časosběrný záběr domu pod horami byl zároveň i zajímavý a na islandskou krajinu strašně rád vzpomínám, takže neremcám. A hodně se mi taky líbila minimalistická scéna s valícím se kamenem. Příjemně mě překvapilo vygradování děje s přesahem málem až do kriminálního dramatu. Nebo jsem s údivem koukal na scénu, ve které roztomilá osmiletá holčička vraždí rybu mašlováním o stůl a radostně se u toho směje, asi jako když naše děti třeba foukají bublifuk; inu jiný kraj, jiný mrav. Ale ze všeho nejvíc mě dostala dědečkova pohádka nemocné vnučce na dobrou noc. Kurňa tohle je námět na horrorový kraťas jako víno! A nepochybuju, že schopný scénárista by tenhle motiv dokázal dobře rozvinout a schopný rejža podle něj natočit hustohorrorový celovečerák. Mimochodem herecký výkon vnučky byl srovnatelný s výkonem jejího dědečka. Zaokrouhluju nahoru. (04.06.2020)