Portrét dívky v plamenech

Píše se rok 2019 a máme tu další homogenní snímek, tentokráte to je vyprávění o dvou dívkách v 18. století. Příběh je prostý , přijede malířka, která má za úkol namalovat svatební portrét mladé dívky. Dívka se nechá namalovat až poté, co se intimněji sblíží a nakonec spolu začnou spát. Ende. Je to vlastně strašně jednoduché, tomuto filmu chybí vášeň, chybí dravost, tah na bránu. Po hodinu a půl se díváme na dvě herečky, které se procházejí po pobřeží a občas si něco i řeknou. To mi nestačí a když srovnám snímek s filmy jako Moonlight, Blue is the warmest colour, či Call me by your name, tak je toto opravdu nejhorší a k vyrovnání tomu chybí právě již zmiňovaná vášeň a vlastně emoce obecně. Až moc jemně a hladce natočeno. 70% (15.06.2020)

Dcera slavného malířského otce Marianne, připlouvá na ostrov malovat panskou dceru. Druhorozená Heloise se vrátila z kláštera a místo aby byla jeptiškou, má se vdát za Milánského velmože poté, co její starší sestra spáchala sebevraždu. Marianne má za úkol ji potají namalovat, aby mohl být obraz poslán budoucímu manželovi. Marianne je moderní nezávislá žena, což je ukázáno již v úvodní scéně, kdy na loďce připlouvá na ostrov, a neváhá si do moře skočit pro krabici s náčiním, která z loďky vypadla. Sciamma Heloise představuje od samého začátku divákovi a Marianne po kouscích - nejdříve prostřednictvím rozhovoru se služkou, později, při vycházkách obou žen po pobřeží. Po celý film pečlivě budovaný vztah mezi oběma ženami vrcholí milostným vzplanutím, přičemž jak Marianne, tak Heloise musí být jasné, že nikam nepovede. Pečlivou práci na vztahu obou žen pak u diváka film sklidí zejména emocionálně v posledních několika minutách. [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

Nezvykle přemýšlivý film uznávané francouzské scenáristky a režisérky Céline Sciamma vypráví silný příběh o rodící se lásce mezi dvěma ženami, který se odehrává v době svázané konvencemi a předsudky. Vydat se na velmi citlivou cestu vzniku jednoho krásného obrazu je pro milovníky malířského umění skoro povinnost. Nesmím však zapomenout ani na herecké mistrovství hlavních postav, přičemž fanoušci Noémie Merlant a Adèle Haenel si určitě přijdou na své. (80%) (16.04.2023)

Ne, nefunguje to. To vzplanutí jsem jim nevěřil ani na vteřinu. Děvčata jsou krásná a snaží se, ale ta chemie je tam uměle naroubovaná a nezachraňuje to ani oslnivý vizuál 8K kamery. Je s podivem, že zrovna toto (spolu s podobně problematickou Carol) bývá citováno jako nejzdařilejší představitel subžánru, přestože takový Ammonite a The World to Come jsou úplně, ale úplně jinde. ___ edit 2023: Nedalo mi to a ke snímku se opakovaně vracím. Po několika dalších projekcích dojem postupně sílí a zraje, podmaňuje si mě to víc a víc. Začínám už snad lépe rozumět, o co Sciammaové šlo. Opatrně a nesměle přihazuji čtvrtou hvězdičku a těším se na příští setkání v soustředěném pohroužení, které už téměř jistě vyústí v plné souznění. (05.06.2021)

Nasnímané je to krásně, hlavní herecké duo, Adèle Haenel (ta obvzláště je úžasná, stoic face into full emotion) a Noémie Merlant, hraje přesně a věrně. Ale to pomalé tempo, co obsahově vlastně moc neodkryje film absolutně zabíjí a přitom dvě hodiny v rámci současných snímků je pomalu ještě bráno (alespoň podle mě) jako krátší stopáž. Dlouhá zdrženlivost postav. Ale ve výsledku nepřináší 'Portrait of a Lady on Fire' nic, co by tu už mnohokrát nebylo. Zapovězená láska dvou lidí, kterým chvíli trvalo, než k sobě našli cestu. V mnoha ohledech velice dobrý, intimní snímek, který ale mohl mít i daleko vyšších kvalit, ale jeho tvůrkyně se rozhodla jej natočit v téhle víc 'loose' podobě, která k francouzské kinematografii patří. Definitivně si to najde svoje publikum, má to takový ten nesmrtelný háv a provedení, co dělají klasiky. 7/10. Draw me like one of your french gellss. (03.01.2020)