Anatomie vraždy

Výborná kamera sleduje děj dlouhými až šmíráckými pohledy jakoby kopírovala divákovo oko, které je lačné všech nechutných a přitom tolik zajímavých detailů ze znásilnění koketní důstojnické paničky. I když se velká část odehrává před soudem, film neztrácí napětí. Bitva dvou právníků je rozehrána a zdá se, že nikoho nezajímá, co se skutečně stalo. Konec je jen zdánlivě jednoduchý. Když si totiž zpětně promítneme děj a vše, co o zúčastněných víme, je docela dobře možné, že znásilnění, zmlácení a vražda měly úplně jiný průběh, než jak svědci vypovídali před soudem. _____ Svým vyústěním je to cynický film, kde se právo zase ke slovu vůbec nedostalo. /12. 8. 14./ (12.08.2014)

Mám rád americká soudní dramata, protože jde často o snímky plné emocí, překvapivých zvratů, snímky až do konce napínavé... Svědek obžaloby, Pan Smith přichází, Dvanáct rozhněvaných mužů, Stezky slávy... Samé filmy, u nichž jsem napětím nedýchal. A pak tu je veleslavná Anatomie vraždy, o které spousta lidí mluví jako o nejlepším soudním dramatu všech dob.. a já prostě nevím proč. Ne že by to bylo špatné, herci jsou úžasní a scénář přelomový - kdo by si v roce ´59 vybral jako téma svého filmu znásilnění? Jenomže 160 minut je neuvěřitelná stopáž na to, že se asi dvě třetiny filmu odehrávají jako konverzačka v jedné místnosti. Otto Preminger neměl rád flashbacky, nechtěl dovysvětlovat, naopak chtěl ponechat prostor pro fantazii. Tomu rozumím. Svět není černobílý a i v tomto filmu je všechno jaksi pokřivené.. Hlavní sympaťák (James Stewart), takový milý starosvětský právník obhajuje člověka, který v afektu (asi?) nastřílel celý zásobník do muže, který (asi?) znásilnil jeho ženu. Hlavní "záporák" - slizký, arogantní právník - pak má dokázat, že to bylo chladnokrevně a vrah má jít do vězení. Názory se pořád překlápějí, dobří pomáhají zlým a naopak, a lidi pořád mluví a mluví a mluví bez jediného úlevného prostřihu někam jinam (o ten se aspoň trochu pokoušejí postavy sekretářky a Paulova přítele-alkoholika; ty ovšem děj nikam neposouvají a jejich osudy bohužel vyznívají do prázdna). Nakonec se co se případu týká stejně nic nevyřeší, divák i po závěrečných titulkách pořád neví, co se stalo, což je sice jako záměr zajímavé, ale po skoro tříhodinovém sledování bych ocenil nějaké jasnější vyznění. Ve filmech, které jsem jmenoval na začátku je sugestivnost způsobena tím, že divák sleduje postavy, které se perou s osudem, z posledních sil se snaží domoci spravedlnosti a zvítězit v souboji s chladným světem paragrafů. A to je právě to, co mi v tomto zajímavém, leč chladném soudním dramatu chybí... (30.03.2015)

Jeden z nejchytřeji a nejprecizněji vymyšlených filmů, co jsem kdy viděl (o to více zaráží, že Preminger se nedočkal ani mizerné nominace na Oscara a nikdo si tohoto opomenutí nevšímá a vedle Kubricka a Hitchcocka ho neřadí). Navíc se - což shledávám takřka neuvěřitelným - nebere vůbec vážně a od začátku do konce si s vámi pohrává jako obhájce a prokurátor s porotcem. Ostatně, vy sám porotcem jste a nedozvíte se nic víc, než oni samotní. Do toho všeho, dovolit si hovořit v '59 o spermatu, mužské erekci a ženských bombarďácích, zaslouží obdiv. Ten film za 50 let nezestárnul ani o minutu své zdánlivě přeexponované délky. (A má skvostný kinoplakát) (znalí historie si užijí v lahůdkové roli soudce Josepha Welche, prvního muže, který se dokázal na vládní úrovni vzepřít hysterii kolem proti McCarthyho honu na čarodějnice) (06.07.2010)

I přesto, že se jedná o úplné popření skutečného fungování soudních přelíčení v USA, ostatně kromě Pacinovy " ...a spravedlnost pro všechny" jsme se "reálného" soudního filmu zatím nedočkali, uběhne těchto 160 minut jako voda. A podobně dramatické představení se také jen nevidí. Skvěle odlehčený scénář s několika takřka rovnocennými vrcholy a osobitými a inteligentními postavami. A pak ta tehdejší skandálnost! Např. řeči o kalhotkách, které se stejně podobají spíše kraťasům. Vytknout by se možná dala logická a důkazní prázdnota obhajoby, ale nechci spoilerovat. (23.04.2005)

Soudní dramata jsou perfektní subžánr a já se nemohu zbavit pocitu, že ta stará, černobílá jsou nepřekonatelná. Anatomie vraždy je neskutečně dlouhý snímek, ovšem navzdory tomu mi utíkal velmi rychle, zejména pak ve fázi, kdy se děj přesunul do soudní síně, v níž se to rázem hemží perfektními hereckými výkony a ohromujícími dialogy. Pak divák může odpustit i ten poněkud pomalejší rozjezd, který však nebyl nijak přehnaně dlouhý. Na snímku mě fascinovalo, že sám jako divák jsem nevěděl, na čí straně je pravda a zda ta zdánlivě kladná strana neklame soud i svého obhájce. Obrovská škoda pak je, že se tomuto dramatu nedočkalo nějaké překvapivé pointy, jež by diváka naprosto odrovnala. Já v ni doufal. (12.06.2012)