Nádraží pro dva

Výborný film. Úvodný spor o rubeľ dvadsať odštartuje reťaz náhod a schválností, ktoré paradoxne ústrednú dvojicu zbližujú. Prakticky všetko sa deje na železničnej stanici a mozaika prostredia, ľudí a ich správania skladá dokonalý obraz vtedajšej šestiny sveta. A to som zatiaľ videl iba prvú časť. Jediné, čo mi na filme prekážalo bolo trochu silené posúvanie deja, čo je problém takmer všetkých príbehov odohrávajúcich sa na minimálnom priestore. (22.09.2010)

Pianista Platon projíždí vlakem jedním městem. Na nádraží se během oběda, který je tam pro cestují připraven, pohádá se servírkou Věrou, když odmítne zaplatit za jídlo. Kvůli tomu mu ujede vlak. Navíc díky Věřinu příteli přijde i o doklady a musí na nádraží čekat na jeho návrat. I přes prvotní vzájemné antipatie se s Věrou začínají sbližovat. (28.03.2006)

Tak musím konstatovat, že mě Eldar Rjazanov už po třetí příjemně překvapil. Až uvidíte Věrunečku, nádražní servírku a z počátku stále kušnícího klavíristu Platona v příběhu z dob dávno minulých, tak mi možná dáte za pravdu, že do průměru ho snad ani nejde dát. Celý film se nese pochopitelně v duchu totalitní doby a k tomu jsem musela chtě nechtě také přihlédnout, ale v některých situacích jsem se musela smát, protože u nás to bylo nemlich to samé, například co se týkalo šmeliny. Botičky, šampony z ciziny, jo to byly rajský kšefty. Jejich vzájemné pošťuchování a poznávání bylo úsměvné, přitom ale i dojemné. Některé hlášky, co tam zazněly - "Odkud máte tu modřinu, soudruhu klavíristo?" mě úplně odzbrojily. Naopak, třeba to hašteření na tržnici mě zase moc nenadchlo. Ale celkově je to moc příjemně zabalené v mašličkách různých žánrů, ne jenom té romantické, ale i dramatické a komediální. Z celého filmu opět silně vyplývá fakt, že Eldar se vyzná moc dobře v lidských duších. (22.11.2014)

Mám slabost pro Rjazanovovu tvorbu, reálie jeho filmů působí nesmírně věrohodně, v druhém plánu často na tu dobu také kriticky odkrývají tehdejší sovětskou realitu. Má neobyčejný cit pro výběr herců a je znát, že jim důvěřuje. Basilašvili určitě není typ romantického hrdiny pro běžného diváka, Gurčenková už nebyla nejmladší, přesto i cynik musí s dvojicí sympatizovat. Ljudmila Gurčenko, představitelka Věry, na CSFD sice profil nemá, doma se však od filmu "Karnevalová noc" (1956) těší hvězdému postavení i respektu coby herečka. (17.04.2008)

Tohle je vážně velmi dobrá záležitost, ze dnes již neexistujícího SSSR. Znáte ten pocit, když vidíte nějaký film a na jeho konci si uvědomíte, že jste viděli něco výjimečného? Nečekáte nic a najednou dostanete mnoho, výjimečný zážitek. Přesně tak je to s tímto filmem. Klavírista Platon Sergejevič se dostane vlivem servírky Věry, do velkého průšvihu. Odjede mu vlak a on zůstane trčet na stranici. Z letmého setkání obou hrdinů se ale postupně vyvine vlivem náhody a vzájemných sympatií v krátkém čase mnohem víc. Vztah, který oběma hrdinům změní jejich životy na pořád. Minulost doléhající na oba dva hrdiny a budoucnost, která je více než nejistá je neodradí od toho najít si k sobě cestu. Jak by řekl klasik: „Amor vincit omnia“ neboli „láska všechno přemůže“. Možná se bude zdát zápletka s osudovým seznámením příliš „tuctová“, ale já ji v tomhle případě kvituji s nadšením. Skvěle to funguje ostatně jako celý film. Dlouho na mě z filmu „nedolehla“ jeho civilnost tak jako v tomto případě. Ten způsob herectví, to prostředí v němž se film odehrává i samotní hrdinové, jsou pro mě zvláštní, nebo lépe řečeno velmi cení. Atmosféra je zřejmě neopakovatelná, 80. léta v SSSR, nepůsobí ovšem jako tíživá deka represe a deprese, ale naopak divákovi umožní ponořit se do opravdu „civilní“ atmosféry té doby, kde lidé žijí svými životy a svými problémy. Viz. např. scéna na tržišti s melouny, skvělá ukázka bezprostřednosti lidí, kterou ve dnešních filmech moc nenajdete, bez strojenosti přetvářky. Pokud se snad odvážíte si film pustit čeká vás na dnešní dobu netradiční zážitek, laskavé pohlazení po duši filmového diváka. (29.07.2007)