Ichi the Killer

Film vychýrený svojou brutálnosťou my nijak zvlášť brutálny neprišiel – všetko sa nieslo v nadnesenom duchu tak čo!? I keď fotky v galérii sľubujú niečo drsné je to proste absurdná komédia (exhibícia jednej postavy a jej svalových partií je scéna za všetky drobné) a vyznenie filmu je ďaleko zábavnejšie oproti skutočnému Miikeho hororu - Audition - ako jediný horor som ho nedokázal dopozerať práve pre jeho skryté zobrazenie brutality ktoré je vždy pôsobivejšie ako tu zakrvácané miestnosti s rozkúskovanými telami a kopou vnútorností nad ktorými gangstri veselo žasnú alebo krv striekajúca v gejzíroch z rozrezaných hrdiel poskakujúcich obetí. (11.02.2008)

Poměrně přesně vystihl v několika řádcích jádro pudla JFL: "...na dílo brakového režiséra je film v postavách příliš propracovaný, v užití a stylizaci násilí příliš důmyslný a v závěru až příliš matoucí a zcizující. Miike totiž moc dobře ví, co dělá, a ze všeho nejradši manipuluje diváky. Ichi je jeho sonda do diváckého vnímání násilí." - ano, ale právě proto vnímám, že tohle dílo neobstojí jako samostatný film, je to jen vytříbeně provokativní, nevyžádaný příspěvek do pomyslné společenské diskuse, což je přesně ten nešvar, který v mých očích rozděluje režiséry (i všechny ostatní umělce) na svrchované, nekompromitující se tvůrce a na samozvané společenské komentátory, vychovatele a mentory. Ten druhý přístup vpodstatě zneužívá a limituje umění, ať už záměrně nebo z nepochopení jeho skutečné povahy a nedozírných možností, a deklasuje díla na pouhé manipulační nástroje nebo přepravní nosiče názorů. Jenže když si pouštím film, s ničím menším se nespokojím, i kdyby to bylo vyrobené sebezajímavěji. (02.12.2014)

krv, všade krv! mučenie, sekanie, týranie, rezanie a striekanie . . . japonský "tarantino" servíruje krvavú polievku pre silné žalúdky, no robí to s humorom, comixovým nadšením a citom pre doťahovanie motívov, budovanie príbehu, zvláštne postavy a uzatváranie jednotlivých osudov - takže je na míle vzidlaný lecným krvavým béčkam a druhotriednym splatterom; (10.09.2008)

Balanc mezi zábavností a nudou. Triviální příběh je podepřen scénami brutálního mučení a zabíjeni, což v mém případě vůbec žádný problém není - naopak do určité míry je to docela stylové jako Kakahira sám :] Problém je, že to chvílemi vyloženě nudí a příběh samotný, jako by se otáčel stále dokola bez většího posunu kupředu. Přesto doporučuji, protože do určité míry to působivé je. (27.10.2006)

Úvodními titulkami asi jak od Gaspara Noého začíná bizarní a na hlavu postavená černá komedie o jakuzácích, která do extrémů žene všechno od jakuzáků samotnýho až po násilí, které je tu krvavé typicky japonským způsobem, kdy i sebemenší japonec má v těle okolo třiceti litrů krve. Příběh filmu o Ičim začíná zmizením jednoho z jakuzáckých šéfů a snahou jeho pobočníka Kakihary zjistit co se s ním stalo a do toho vstupuje zločinec Džidži s jeho vlastním plánem jak danou situaci vyřešit za pomoci Ičiho, kterému šéfuje. Jakuzáci jsou všichni karikatury buď drsných hlasitých jakuzáků nebo to jsou takoví bojácní troubové mezi kterými lítá vtipný maniak Kakihara v křiklavých oblečcích a zjizveným obličejem vyžívající se v násilí na okolí i na sobě. Kakihara je úplně střelená a parádně stylizovaná postava od kostýmů přes jizvy a chování až po jeho oblíbenou zbraň a oblíbenou volnočasovou aktivitu, která se ve filmech zas tak často nevídá. Co se ale ve filmech nevídá, přinejmenším v těch ještě trochu "normálních", je nadsazeně krvavé násilí za použití spousty umělé krve, vnitřností a komiksových efektů a do toho občas i nějaké vypečené bondage specialitky a hlavně Kakiharovy jehlice a krevety, samozřejmě že všechno je to podpořeno velmi nepříjemnou zvukovou kulisou tak jako v Miikeho Auditionu. Kakihara ale není jediný sadomasochistický maniak ve filmu a svůj prostor má i Iči, labilní ňouma pracující přes den jako číšník, co si nechává všechno líbit a při sebemenším náznaku nějakého stresu se rozbrečí, a přes noc se krom navštěvování své oblíbené zmlácené prostitutky věnuje masakrům orchestrovaným jeho šéfem Džidžim. Iči je nezastavitelný stroj na masakrování všeho co vidí ve svém "superhrdinském" kostýmu s jedničkou a břitvovýma botama, ale přitom pořád brečí, že už zabíjet nechce a vrací se k jakémusi traumatu ze střední školy, které ho vykresluje ještě víc jako úchylného srábka. Samotná Ičiho postava vede ke spoustě bizarním situacím, protože Ičiho pohled na svět a lidi okolo je úplně mimo veškeré chápání a dělá to z něho úplně mocným způsobem nebezpečného úchyla a zároveň to taky vede k bizarně grotesknímu závěrečnému střetu mezi úchylem Kakiharou a superúchylem Ičim, který taky patří mezi ne zrovna časté prvky v běžných filmech. Film má spoustu krve, sadomasochismu, bizarního humoru a taky pár překvapení a hlavně taky má postavy Ičiho, Kakihary a Džidžiho, které jsou přinejmenším originálním způsobem ujeté. Na druhou stranu je to ale někdy i trochu vleklé a trochu odtažité a taky se trošku zdá, že film sám neví kam se chce nakonec ubírat vzhledem k tomu, že s přibývající stopáží se stává čímdál ujetější a surreálnější, ale bez nějakého řádu nebo cíle, takže ani na druhé kouknutí se to na tu pětku nevytáhne, ale čtyřka je to slušná, protože je to prostě Iči a Miikeho úchylárna nejtěžšího kalibru :). (09.01.2011)