Malmkrog

[vzpomínky na LFŠ] Super počtení. Někdy se třeba i podívám na ten film, co běžel nad ním. Ale hned tak to nebude. Není třeba se nechat mást nadšenými výkřiky, že vidět Malmkroga je povinná výbava každého cinefila. Nevytýkám nikomu, když si to myslí, ale zároveň budu hlodat s tím, že v tom je kousek stockholmského syndromu, který dlouhá projekce nutně vybudí. Malmkrog je tak dobrý, jak vás zajímají témata v něm obsažená a třeba první hodina, kde se dokola diskutuje o morální zdůvodnitelnosti vraždy na primitivně extrémních příkladech (mrtvé děti, znásilňované ženy), dokáže být svojí banalitou až iritující. Nemluvě o tom, že ať si tu kdo chce vypráví o nějaké čisté filmové kráse Malmkroga, je to celý fakin divadelní hra se statickými kamerami a teatrální mizanscénou, kde téměř slyšíte, jak herci odpočítávají kroky. Největší sílu film má během sledování podkožního hemžení celého sídla, tedy jeho služebnictva. Zde je cítit hmatatelná tenze, v jeden moment neočekávaně vybuchnuvší. (14.08.2021)

Sledování tři a půl hodinového, zdánlivě bezdějového setkání lidí z vyšších kruhů vyžaduje maximální pozornost a právě kvůli nárokům, které film na diváka klade, bude mnohým vstup do tohoto Puiuova světa uzavřen. Pokud ale na podmínky (přiznané už v prvních minutách filmu) přistoupíme, oprostíme se od těkavého diváctví a nenecháme se rušit & rozptylovat okolním prostředím, pocítíme skoro až fyzickou přítomnost v sídle aristokrata Nikolaje, pocítíme chuť aktivně zasahovat do neustálého toku diskuzí, které pán domu vede se svou společností. Diskuze se točí kolem klasických otázek typu "je vražda ospravedlnitelná?", řeší se vztah dobra a zla, "dobré války a špatného míru", budoucnosti Evropy a roli Antikrista v ní... Malmkrog ale není pouze strhující debatní výměnou, kterou si užijete tím lépe, čím víc máte načteno. Ostatně tyto diskuze už z podstaty probíraných témat nemohou mít jasný výsledek (pro postavy filmu, ani o více než sto let mladší diváky), protože debaty tohoto typu jsou historicky a kulturně podmíněné a každá doba si je musí absolvovat znovu (se změněnými výchozími podmínkami a jinou historickou zkušeností). Malmkrog je ale také úžasným psychologickým dramatem, v němž vztahy mezi postavami jsou odhalovány postupně s každým detailem, přičemž rostoucí napětí lze cítit nejen z vášnivé argumentace, ale i z pouhého odkašlání, otočení hlavy... Bezdějovost v Malmkrogu je zdánlivá, děje se toho tam tolik! A to i mimo samotný debatní kroužek - v pozadí mezi služebnictvem nebo díky dalším obyvatelům domu. Toto by nebylo možné bez puntičkářské režie, skvělých herců a naprosto úchvatné práce se zvukem. Je to velkolepé dílo, rozkročené mezi kinematografií, divadlem, literaturou, filosofií a vlastně i výtvarným uměním. Tři a půl hodiny...? Nicneříkající bezvýznamný časový údaj... (06.04.2021)

Cristi Puiu adaptuje Vladimira Solovjova a je z toho ukrutně těžký, hutný kolos, který jednoduše nelze pojmout napoprvé. Je to vše velmi literární a divadelní, ale vůbec ne statické. Snad poprvé Puiu přechází od realismu k lehké teatrální stylizaci, kde tím spíš vynikne jeho mistrovský inscenační um. Nenechte se zmást těmi, kdo budou prohlašovat, že je to jen nekonečné úmorné filosofování. Malmkrog je monument, režisérův nejnáročnější a dost možná nejlepší film. O něco víc jsem se pokusil rozepsat ve festivalové reflexi z Berlinale a taky v analytickém příspěvku, kde si všímám decentralizovaného vyprávění založeného na inscenování herců a vrstevnaté mizanscéně. (26.02.2020)

Pětice příslušníků vyšší společnosti se sešla v rozlehlém sídle. Přes tři hodiny budou diskutovat o válce, pokroku a konci dějin (jak prozrazuje už název Solovjovová filozofického traktátu, kterým se Puiu inspiroval). Zastavit je nedokáže vážná nemoc, pokus o převrat ani příchod Antikrista. Nehledě na to, jak dlouho jejich disputace trvají, a kolik kroků při nich nachodí, daleko dojít nedokážou. Pohybují se v kruzích (dantovského pekla). Podobně jako postavy z Buñuelova Nenápadného půvabu buržoazie jsou vězni svých myšlenkových světů a představ o ideální společnosti, jen málo odrážejících vnější realitu, která není pouze myšlená, ale také žitá. V satirizování snobů, kteří se oddávají svým samoúčelným intelektuálním hrám, zatímco se za okny hroutí starý řád, je ale Puiu decentnější než jeho španělský kolega. Jeho lehce pohrdlivý odstup od sebestředných aristokratů se projevuje méně v dialozích samotných a více v tom, jak herci reagují na některé repliky nebo jak důmyslně režisér během dlouhých záběrů inscenuje a rámuje pohyb figur členitým prostorem, zejména pak jejich interakci se služebnictvem, které oproti hlavním postavám neustále něco vykonává a svými činy něčeho dosahuje. Jde o dlouhý, vážný, myšlenkově hutný a vůči divákům v něčem rozkošně sadistický film, který ovšem svou délku, vážnost a myšlenkovou hutnost zároveň vtipně reflektuje a shazuje, takže na rozdíl od svých postav netrpí akademickou strnulostí. Naopak. Dlouho mě nic tak nedějového (ale přitom díky střetům různých názorů a subsvětů a režii herců a prostoru ohromně dynamického) tolik nevtáhlo. 90% (10.11.2020)

recenze: https://www2.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/reviews-recommendations/malmkrog-cristi-puiu-vladimir-solovyov-adaptation-country-mansion-philosophical-debate https://www.slantmagazine.com/film/review-cristi-puiu-malmkrog-wages-a-war-between-language-and-cinema/ https://www.elantepenultimomohicano.com/2020/03/critica-malmkrog.html https://www.avoir-alire.com/malmkrog-cristi-puiu-critique (23.11.2020)