Last and First Men

Z prvků, které jsou v recenzích uváděny jako důležité mě neoslovil žádný. Ne, že by všechno bylo protivné či nepříjemné, ale nešlo to nějak dohromady. A tak - abych se v tom sám vyznak -alespoň pořadí jejich nelíbivosti: Posleství (Stapledon), Hlas (Swintonová), Hudba (Jóhannsson), Kamera ( Grøvlen), Skulptury - tady jsme ale již překročili hranici nelíbivosti: např. Kamenný květ, památník obětí koncentračního tábora v Jasenovaci v nynějším Chorvatsku ( Bogdan Bogdanović, 1966) má svojí odpovídající tíhu, stejně tak jako mnohé další. Zajímavá otázka: Proč se Jóhann Jóhannsson domníval, že jeho new age music je vhodná pro spojení s těmito monumenty? (19.04.2022)

I když Fuka ve své recenzi tvrdí, že ve filmu se neobjeví žádný člověk a zvíře, jednou filmem (?) proletí hejno ptáků. Možná je tam proto, aby bylo zřejmé, že se jedná sice o statické záběry, ale přesto záběry kamery, nikoliv fotoaparátu. Vizuálně mě tato rozhlasová hra minula. Poselství, které podmanivě čte Tilda, nikoliv. Jako film to stojí za pendrek, protože to film vlastně vůbec není. To zajímavé jsou Stapledonovy myšlenky. Pokud budu hodnotit audioknihu, je to na plný počet, pokud film, bude to žalostné, vizuální nuda, hudebně rozhodně žádný zázrak. (15.04.2022)

Film ako médium, film ako umelecké dielo. Opojná audiovizuálna báseň - nevedel som čo od tohto popisu očakávať, ale nič výstižnejšie tento "dokument" nevystihuje. V preklade a pretavené do filmu to však znamená to, že Jóhann Jóhannsson tu po celý čas sníma rôzne kamenné a betónové monumenty nachádzajúce sa rôzne po svete a podmanivý hlas Tildy Swinton číta z knihy od Olafa Stapledona akýsi silne metaforický sci-fi príbeh z ďalekej budúcnosti o to ako sa vyvinie ľudská rasa a čo sa stane ak Slnko prestane podporovať život v našej slnečnej sústave, o tom že ľudský druh nie je večný (aj keď si to o sebe myslí) a nech sa snažíme ako chceme, nič nemá večné trvanie a všetko je pominuteľné. Ono je lepšie tento dokument vidieť, počuť, prežiť, precítiť, než o ňom rozprávať, i keď z rozprávania sa môže zdať podstatne zaujímavejší, než je jeho sledovanie. Miestami dokáže opojiť, miestami unudiť a vyrozprávaný príbeh, resp. báseň je skôr typickou alegóriou na súčasný stav ľudstva a Zeme a prosba o sebauvedomenie a zlepšenie s typickým posolstvom o zmene prístupu ku klíme a pod., než by samotný príbeh čítaný Tildou akokoľvek strhol, nebodaj sa v ňom odohrávali nejaké zvraty alebo vystupovali konkrétne postavy. Veľmi skoro sa tak film stane repetitívnym aj pri takejto skromnej 70 minútovej stopáži. Toto by bol skôr ideálny námet na 30 minútový kraťas. Chápem, že Jóhann Jóhannsson si týmto chcel splniť svoj celoživotný sen, ktorého finálneho uvedenia do kín sa bohužiaľ už nedožil, ale mal až príliš veľké ambície. CELKOVO: 6/10 (22.08.2021)

Brutalism from the outer space. Rekviem za humanitu, které kombinuje hypnagogický voice over Tildy Swinton, pomalé jízdy 70mm kamery a Jóhannův typicky nabíraný sound design, který začíná rezonovat někde v tlustém střevě, aby vám vzápětí ovládl veškeré receptory. Víc muzejní instalace než film. Ale taky víc film než většina filmů. (29.02.2020)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 46: ISLAND: Můžou za to pandemická omezení v době vzestupu COVID-19, že se v roce 2020 roztrhl v rámci sci-fi žánru menší pytel s filmy ve stylu pouhé série vizuálních výjevů doprovázených jedním hlasem? Nedlouho po rumunském The Astronaut of God, jehož vizuální stránku tvořily z 90% vesmírné scenérie, vidím tento islandský počin, jehož tak 98% obrazové stránky pozůstává výhradně ze statických zoomovaných černobílých záběrů na různé stavby a tahle video-fotografická prezentace tu pak tvoří doplněk k něčemu zvukovému, co připomíná ospale přečtenou audioknihu přerušovanou ještě víc monotónními hudebními tóny. Případná atmosféra této podívané žel na mě nefungovala, vzhledem k tomu, že tu nedojde ani snad na jediný pokus o její vyvíjení. Prázdnem oddělované kousky příběhu, čtené k absolutně nesouvisejícím obrázkům, na mě případným poselstvím v tomhle podání rovněž nepůsobily. Dávám jednu hvězdičku za více pěkných záběrů a nějakou tu zaznělou myšlenku. Jinak mi u tohoto snímku včera večer došlo, že doba, kdy jsem oceňoval podobné experimentální filmy, už zřejmě skončila, pokud se u mě vůbec někdy plně konala. Z tohoto druhu artových filmů ve stylu dokumentární videoeseje o naší planetě určitě stokrát víc doporučím Reggiovo Koyaanisqatsi. [30%] (05.09.2023)