Strach jíst duše

Konečne maximálne hodnotenie filmu R.W.Fassbindera, ktorý ponúka variáciu na súžitie Nemky a Maročana v Mníchove. Zoznámia sa náhodou v krčme, keď sedí sama v kúte, vtedy ju vyzve k tancu, a láska uzrie svetlo sveta, i keď je pre mnohých nepredstaviteľne- abnormálna ! Ona má tesne pred dôchodkom, zatiaľ, čo On ešte nemusí pomýšľať, kedy vstúpi do penzie. Priepastný vekový rozdiel nehrá žiadnu rolu, lebo po chvíli sa dostavia nenávistné reakcie ľudí z domu, z okolia, čo vdovu Emmi veľmi deptá, že Ali všetko dobre zvláda, ale dokedy... ? _ Videl som strašne depresívny, zaujímavý snímok, v ktorom nie je veľa smiechu, radosti a pohody. Ba naopak, extrémne ťažká existencia dvoch ľudí, pričom jeden z nich, je odlišnej rasy, ktorých spoločnosť zatracuje, stačí vnímať scénu, keď hrdá mama predstavuje svojim deťom svojho nového manžela, a samotná reakcia synátora Bruna, čo vytvorí jedno nepekné gesto... , nebudem prezrádzať, aké. Cítiť tu stále také „hitlerovské nálady“ , atmosféra je dusná, že by sa dala krájať jedným rezom ! Majstrovsky film, ktorý sa mi zadral hlboko do kože ! (20.10.2018)

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Geiální spojení mezivztahových problémů i mezietnických vztahů v kombinaci s generační výpovědí. Tohle všechno a ještě mnohem víc. Fassbinder si příliš neláme hlavu, jak co divák přijme a jak mu to co nejlépe naservírovat. Nahrne na nás emoce a nečekané situace, aniž by řešil, jak to divák zpracuje, udělá to zcela přirozeně. U jeho filmů nemám pocit, že už jsem něco podobného (asi 100 ×) viděla. Nevybírá si do hlavních rolí krasavce ani líbivá témata. Možná je mu i jedno, kolik mu film vydělá a na které příčce pomyslného žebříku se umístí. Prostě točí. A dělá to dobře. (17.05.2018)

Před napsáním tohoto komentíku jsem si prostě musel ten kuskus udělat... Nedalo se jinak! Myslel jsem přitom na Aliho, kterému se téhle pochoutky v novém manželství tak zoufale nedostávalo.___ Fassbinder tímto filmem odhaluje s obdivuhodnou důsledností něco, co se stále nedaří z naší civilizace vymýtit - hluboce zakořeněné rasistické a xenofóbní předsudky, které dřímají ve většině z nás, čekajíce na první příležitost, aby se opět projevily ve vší své nechutnosti. Znáte to: "Já nejsem rasista, ale..." To slůvko "ale" má ospravedlnit nesympatie, nepřátelství a zášť, které lidé (okolím i sebou samými považovaní za slušné) projevují vůči jinakosti, jež naruší jejich lebensraum. Dobrosrdečná osamělá vdova Emmi se zamiluje do marockého automechanika: Skutečnost, která je radikálně odmítnuta a xenofóbní společností "potrestána" absolutní ostrakizací (děti, prodavač v krámku, sousedky, přítelkyně, personál restaurace...atd.) Jenže lidi nejsou jen rasisté, ale jsou to taky zištní a vypočitaví pokrytci - podobně, jako když se přátelé a příbuzní na chvíli "vzdají" svých předsudků a snaží se znovu získat Emminu náklonnost, resp. něco od ní chtějí.. Fassbinder však nevypráví žádnou černobílou pohádku. Emmu její trápení a nepřátelství okolí nedělá něčím lepším.. Jakmile má příležitost, sama se účastní psychického teroru vůči jiné. Vždyť upřímně přiznává členství v nacistické straně ("A kdo v ní nebyl?"). Její manželství s Alim je úplně normální se všemi problémy, které se objevují v "normálních" rodinách. Ali musí kvuli nedostatku sexu a kuskusu chodit za jinou apod.___ Strach jíst duše je mimořádně autentický a stále velmi aktuální film, který je natočený velmi zajímavým "fassbinderovským" způsobem. Vynikající film! (Zkuste si myšlenkový experiment: Vaše mladá sousedka/ spolužačka/ dcera si vezme černého kluka a přivede na svět černé miminko. Jaká bude vaše úplně první reakce? Bude tam ta odporovací spojka ale?) (06.11.2008)

Smyšlený příběh o tom, jak se Maročan v Německu zamiloval, tvrdě pracoval od nevidim do nevidim, trousil moudra o duši a uhnal si žaludeční vředy, mě s politováním neoslovil a po pravdě ani moc nebavil. Ústřední duo mě nedokázalo ani na minutu přimět, abych si myslela, že se mají rádi a chování vedlejších postav bylo úplně mimo můj záběr, nejdřív proti, hned na to pro a bez jakéhokoli vysvětlení změny. Tvůrcův záměr je jasný, nejen s ohledem na zemi původu a její noční můry, přesto jen téma samo o sobě film neutáhne, pro mě ne. P.S. V oblíbených mám Hádej, kdo přijde na večeři, poněkud tristní srovnání... (16.05.2019)