Tři ženy

Sledování "Tří žen" divákům může evokovat Bergmanovu "Personu" i Lynchův "Mulholland Drive". Všechny tři filmy sdílí motivy prolínání identit, iracionální vyprávění a výrazné dějiště, jehož estetické atributy zásadně dotváří snovou atmosféru. Ačkoli můžeme předpokládat, že jednotlivé filmy, respektive jejich tvůrce spojuje nit přímé inspirace, všechny současně zůstávají zcela osobité a unikátní, ba dokonce pojednávají o zcela odlišných tématech. Altmanův snímek, jehož námět se mu zjevil při spaní, lze stejně jako ostatní vnímat i interpretovat různými způsoby, ale v jádru nabízí dekonstrukci pozice a rolí žen (nejen) v americké společnosti. Každá z titulních tří žen ukazuje jinou stránku genderových rolí coby konstruktu uměle vytvářených a předávaných rolí a procesu splývání s nimi jako vytrácení, či přinejmenším upozaďování vlastní osobnosti a identity. Vynikajícím způsobem to zosobňuje fenomenální Sissy Spacek, která během vyprávění projde několika proměnami osobnostmi z vyjukaně dětsky nespoutané dívky do chladně kalkulující a přetvařující se vamp. Naproti tomu Shelley Duvall se skvěle zhostila partu ženy, která následuje absurdní ideál štěbetavé puťky, jenž byl americkým ženám podsouván obzvláště v 50. letech, až z ní samé zdánlivě nic jiného nezbývá, byť je přitom aktivní postavou a mnohovrstevnatou osobností. Na rozdíl od Bergmana a Lynche, kteří již zkraje ustanoví reference, které diváky nasměrují na to, že mají film vnímat v jiném módu než obvyklé vyprávění, Altman nechává svůj film dlouho vyznívat veskrze civilně. Pouze jisté detaily chování postav vyznívají příliš naivně či afektovaně, ale nepoutá se k nim zvláštní pozornost. O to efektnější je pak přechod do znepokojivě rozklíženého vyprávění, když se film zdánlivě náhle překlopí do bizarního vztahového trojúhelníku, kde se radikálně mění osobnosti ústředních dvou postav. Nicméně základy pro to jsou patrné již od začátku v tom, jak film proměňuje obvyklou optiku mainstreamové kinematografie, když ženy namísto obvyklých objektů situuje do rolí ústředních mystérií, jejichž osobnosti a pohnutky nutí diváky rozkrývat. Muže a jejich těla naopak fragmentarizuje a odsouvá do druhého plánu, čímž se navíc vyzdvihuje absurdita faktu, že všechno podmiňují. O to radikálněji a jak z jiného světa vyznívá finále, kde naopak jsou ženy oproštěny od mužů i rolí přiřknutých jim patriarchální společností a naopak žijí v harmonii matriarchátu. ___ PS: "Tři ženy" vykazují celou řadu paralel s pozdějším scénářem Patricie Resnick "Od devíti do pěti", kde opět trojice žen, ztvárněných jinými famózními herečkami, osciluje kolem jednoho muže a doslovněji při tom přehodnocují své společenské role a vzájemné vztahy. (03.07.2022)

Formální stránku jsem si užil náramně, typicky altmanovská všezkoumající kamera s častým použitím transfokátoru, minimalistická hudba a surreálná atmosféra. Shelley Duvall i Sissy Spacek samozřejmě výborné, druhá jmenovaná je navíc herečka, která mě fascinuje tím, jak se často ve filmech dokáže podle potřeby přeměnit z ošklivého káčátka do sexy ženské. Tady opět. Spolu s Altmanovými Images povinnost pro fanoušky surrealismu. (23.08.2008)

Film s trochu zavádějícím názvem, který dává smysl až v samém závěru. Jinak je to čistě duel Shelley Duvall a Sissy Spacek, ze kterého jsem měl chvíli pocit, že Schroederova Spolubydlící byla remakem tohoto filmu. Ale nebudu zaměňovat běžný thriller s tímto přece jen výrazně surreálnějším filmem. Robert Altman opět zabodoval. (17.07.2014)

Nenápadný a v podstatě většinou nudný film, který je velmi snadné podcenit. Teprve ke konci se z hmoty všedních příběhů, každodenních dramat a vztahů mezi postavami začne vynořovat NĚCO. A to "něco" je neurčité, amorfní, dráždivě tajuplné. Až do snové scény jsem si nebyl jist, zda to není největší Altmanův průser, v závěru jsem ale dost rychle změnil názor a v poslední době jsem se přistihl na tom, že se k tomu filmu stále vracím. Bylo to obyčejné psychologické drama nebo mnohovrstevnatá surrealistická řežba? Na tohle si hned tak neodpovím. (13.01.2013)

Spoilery: Myšlenkový mindfuck, který nemá z mého pohledu jednu jasnou vysvětlující linii. A s tím jsem měl asi zásadní problém. Jsou Tři ženy ve skutečnosti jednou jedinou v různých úsecích a fázích života? Jsou Tři ženy významově pouze ty dvě hlavní (přičemž Pinky před a po nehodě představuje dvě různé ženy)? Anebo jsou nejdůležitějším motivem dvojčata a zrcadlení se osobností dvou hlavních hrdinek (viz jejich rozhovor v autě o dvojčatech)? Zpětně mě opravdu baví nad možným vysvětlením dumat, ale při sledování jsem se cítil zmatený. Nehledě na to ale Altman dokazuje, jak zručný to byl režisér, a jak si skvěle rozuměl s výrazovými prostředky Nového Hollywoodu. Nejlépe je to vidět na těch transfokátorových orgiích. Kamera úžasným způsobem spojuje synergii vědomého rámování obrazu, pohybu kamery a vrstev obrazových plánů. Výsledkem je fantastická filmová řeč, která v jednom záběru dokáže postihnout to, k čemu dnešní běžná střihová skladba potřebuje x střihů a úhlů kamery. Dost mě mrzí, že použití transfokátoru jako výrazového prostředku je dneska tabu a filmové vyprávění se tak dobrovolně připravuje o jeden ze svých výrazných nástrojů. 6/10 (19.05.2018)