Kočičí lidé

Scény, které film proslavily (úvod, koupel, pronásledování, bazén) by se daly analyzovat záběr po záběru, ostatek je spíše do počtu (přesněji do celovečerní délky). Tourneur rafinovaně užívá znervózňujícího hudebního podkresu, kdy to jen jde, vytváří erotické napětí (odpovídající době) a obzvlášť úžasná je jeho práce se světlem a s S t T í Í n N y Y. 75% (04.10.2009)

Cat People je prvním ze čtyř filmových hororů které vytvořili producent Val Lewton a režisér Jacques Tourneur. Všeobecně je považován vůbec za jedno z nejlepších filmových děl tohoto žánru ve 40. letech. Nevím jestli má cenu se tady více rozepisovat o dějovém obsahu filmu jen tak pro představu, protože vidím že už to přede mnou udělala uživatelka anais. Akorát zde napíši a zanechám můj celkový dojem z filmu ve stručné výpovědi: Film Cat People okouzluje určitě svou subtilní hrůzou. Vraždící monstrum já jako divák nikdy nevidím, je pouze nebo je naznačeno zvuky a reakcemi strachem ochromené oběti. Simone Simonová se ukázala jako fakticky ideální představitelka této role, určitě mě a nejen mě, ale i všechny ty co tento film viděli, nadchla jak svými ladnými kočičími pohyby tak i svou divokou krásou. Na film jsem si vzpomněl až teď a to prostřednictvím ČT která ho před časem snad v rámci Filmového klubu uvedla ve svém vysílání, ještě společně s filmy Frankenstein, Dracula, Frankensteinova nevěsta, Mumie, Neviditelný muž, Fantom opery aj. Všechno vesměs klasické hororové snímky známého dnes již legendárního amerického studia Universal a zároveň zřejmě i to nejlepší s klasického filmového hororu... (23.11.2006)

Tyhle staré horory mají pro mě tak velké kouzlo, radost se dívat. Ano, synopse je velmi, VELMI naivní a z bulíkovského chování Olivera si zřejmě ukroutíte krk. Ale pro tu úchvatnou černobílou kameru, kdy většina scén se odehrává v příšeří, jen za jemného světla rozpáleného krbu, či pouličních lamp a kdy kamera fantasticky pracuje s obrazem, jeho nasvícením a působivými scény, tak jen kvůli tomu tomu stojí za to film vidět. Nemluvě o parádní scéně v krytém bazénu, kdy se zde vytváří pocit jakéhosi neznámého nebezpečí, které je přítomno uprostřed zvlněného světla vln, odrážejícího se na stropě. Žádné monstrum nevidíme, pouze slyšíme slabý vrčivý zvuk a tvar stínu, který prochází po stěně a schodech. Krátká, subtilní scéna a přitom tak působivá. Pro mě je ikonickým momentem kinematografie 40.let, srovnatelném snad jen se sprchovou scénou ze Psycha. (10.12.2018)

Spíše psychologické drama než horor, kde tvůrci dokonale využili při budování atmosféry strachu černobílý formát filmu. Tato klasická hororová romance se obejde bez vraždících nestvůr, hektolitrů krve a digitálních efektů. Díky nasvícení, spíš než samotné zlo, navozuje pocit tušení zla. Při budování tajemna využívá pouze hru světel a stínů. Hudební, vizuální a výtvarná stránka je úžasná. Simon v roli hlavní hrdinky je velmi atraktivní a charismatická. Příběh je jednoduchý, výprava slušná, herecké výkony působivé a pár napínavých scén se taky najde. Horory nepatří mezi moje oblíbené žánry, ale takhle nějak má správný horor podle mne vypadat. (15.03.2016)

Princi, dám vám hádanku, a když ji uhodnete… Poprvé: je to hebké, přítulné, měkce to našlapuje, miluje tmu a přede. Co to je? Podruhé: je to mamlas bez fantazie, který kočce koupí kanárka pro potěšení a ve snaze si ji ochočit. Kdo to je? A do třetice: kdo se dožije titulků – kočka, mamlas nebo kanár? Simone Simon, která pod vzhledem gaučového pejska skrývá kočkovitou šelmu a starodávné prokletí, exceluje v nádherně atmosférickém thrilleru, kterému černobílá i léta jen přidávají na kráse. (04.08.2016)