Střílejte na pianistu

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)

Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. (22.03.2005)

Neuspořádané, rychle tekoucí vyprávění o potulném pianistovi prodchnuté peripetiemi mnohdy na mysl zcela nepřicházejícími. A vlastně to není bizarní, neschází tomu nutná francouzská poetika (barové interlude mi přišly kouzelné), naivní romantika ani osudové konce a trocha realismu. Truffaut rok po jednom ze svých vrcholů (ad Nikdo mne nemá rád) ve velmi dobré formě, leč možná na žánrových -záměrných- pochybách (je taková tragika nevyhnutelná?). │80% (04.06.2008)

Nedám 5. Je to celé nějaké chladné. Jako by Aznavour byl šachová figurka, kterou někdo pohybuje, aniž se zajímá o to, zda se mi to líbí, nebo ne. Hlavní hrdina je natolik uzavřený, že k sobě nenechá diváka proniknout a tím ani probudit naplno jeho sympatie. Nic to ovšem nemění na tom, že se jedná o kvalitní film a dá-li se na něj i po padesáti letech pořád se zájmem koukat, tak velice kvalitní. (22.03.2009)

Jediné, čo chýbalo tomto filmu, je farba. Pretože najkrajšie francúzske devy šesťdesiatych rokov neradno pozorovať v čiernobielom prevedení. Už tam chýbala len Brigitte Bardot. Inak sme videli klasický noir film s detektívnou zápletkou a hrdinom, na ktorého ženské idú. Zaujímavé a s atmosférou. Staré dobré umenie. (07.06.2021)