Střílejte na pianistu

Skvělý film pohybující se na pomezí dramatu, gangsterky a komedie ve stylu Růžového pantera...do toho je přimíchána nepatrná dávka existenciální krize... Charles Aznavour je naprosto skvělý, udatně mu sekundují i oba zabijáci-dvojčata (kteří však nejsou bratři) a všechny partnerky, které se u milého pianisty vystřídají. Film se nadá moc popsat. Je vtipný i smutný. Taky se mi zdálo, že v některých pasážích možná ovlivnil Jeunetovu Amelii (třeba když se pianista dozví, kdo ho zradil, objeví se na plátně tři obrázky všeljak se pitvořícího barmana... nemám na mysli nic konkrétního, jen způsob míchání vážného s humorným). Nedovedu si představit, že by tento film nechal někoho chladným. Je jako skvělý panista, který rozezní mnoho tónů. Každý úpně jiný, ale dohromady tvoří skvělý celek. (17.10.2004)

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)

Nemám nic proti nové vlně. Nemám vůbec nic proti tomu, že se mladí lidé rozhodli točit "jinak" než bylo do té doby obvyklé. Ale co je moc, to je příliš. A Střílejte na pianistu už je vážně moc. Co to bylo? Gangsterka, psychologické drama, thriller, groteska, romantické melodrama...? Nebo všechno dohromady? Nevím, každopádně to místy dost nudilo. Proč se na něco takového koukám? Co se mi film snaží sdělit? Má cenu dívat se na něj někdy v budoucnu znovu? (06.04.2007)

Truffaut mezi jednotlivými žánry přechází zcela nenuceně a sám údajně neměl jasnou představu, jakým směrem a jakým stylem se bude děj odvíjet. Pianistu nelze označit za příliš konzistentní film, ale jeho „rozháranost“ není výsledkem nějakého chladného formálního experimentu s divákem, nýbrž režisérovy mimořádné hravosti a obdivuhodné lásky k filmu. Kromě starých francouzských a amerických noirových kousků a filmů bratří Marxů odkazuje Truffaut stejnou měrou k dílu Alfreda Hitchcocka. Stejně jako ve většině Hitchcockových filmů, je také zde hlavním hrdinou (výčitkami svědomí) pronásledovaný nevinný člověk, který teprve pod tíhou okolností spáchá trestný čin a bere situaci do svých rukou. Smutným faktem však zůstává, že po naprostém propadu Pianisty u diváků, si Truffaut již nikdy nedovolil být tak hravý. 90% (17.01.2008)

François Truffaut byl velký filmař a já mám rád filmy noir a kriminální filmy, ale tohle provedení mi prostě nějak moc nesedlo. Jsou zde dobré momenty, které se mi líbily po formální stránce, ale celkový příběh mě prostě nebavil. Sem tam na vás mrkne to, jak byl Truffaut vynalézavý a novátorský, ale to neznamená, že by ohromil. (28.03.2015)