Pampeliška

Má to dokonalou myšlenku, to se odepřít nedá. Bolestnou a a opravdovou. Odepřít se nedá ani to, že všechno co se ve filmu děje, se neděje bezúčelně a ke konci má člověk možnost to všechno vidět a srovnat si to. V průběhu ale je film spíše lyrický a poetický - i když syrově podaný. Příběh samotný je během většiny doby minimální, což samozřejmě není pro každého a zejména když to člověk vidí poprvé, tak se nemusí zrovna skvěle bavit. Musím se přiznat, že jsem chvílemi přemýšlela nad smyslem tohoto snímku a ne vždy jsem byla přilepená k obrazovce, ale závěrečná část za to bezpochyby stála. Najednou se mi to nějak vyjasnilo, začalo to zapadat, dávat smysl a odhalilo mi to (snad to), co chtěli tvůrci sdělit. Možná to chce mít i správnou náladu, než si člověk tenhle film pustí.( - Takže doporučuji k melancholickému přemýšlivému odpoledni, kdy se vám nechce nic moc dělat. :)) Nádherná kamera a příjemná hudba jen podtrhují klidnou a "pokornou" atmosféru. Rozhodně nelituji, že jsem si to pustila, naopak mám radost, že jsem tenhle zajímavý a svým způsobem kouzelný film našla. Moje hodnocení je někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. (12.01.2013)

Dokážu plnohodnotne fungovať deti rodičov, ktorí už to sami vzdali, alebo minimálne prestali zvládať? A dokážu si medzi sebou dokonca vybudovať seriózny vzťah? V tomto filme to rozhodne jednoduché nebude. Príbeh vám med okolo huby mazať nezačne, to už skôr krv. Veď aj na tú sa dokáže nalepiť páperie z púpav mladosti, ktoré rozfúkal čas. (27.09.2015)

Málo známý film, ale stojí za to ho vidět. Čekal jsem další nezávislárnu, která mě ničím nezvedne ze židle a nikterak nezapojí do hry mé citové vnímání. A v domnění, že Pampelišku načnu a dorazím na dvakrát, jak už to tak bývá u těchto filmů, jsem se do ní pustil. Jenže já byl v půlce už tak zabraný do příběhu, že by byla strašná škoda rozkouskovat ani ne tak děj, ale mé psychické rozpoložení. Každý snímek, který ode mne chce vyšší hodnocení než průměr, musí mít něco navíc. Pampeliška má díky své délce docela přímočarý vývoj, při nepřečtení obsahu i dramatické zvraty, ale hlavně vyvolá emoce a to je to nejdůležitější. (04.09.2012)

Na tento dnes již zapadlý nezávislý kousek neznámého režiséra Milgarda jsem narazil úplnou náhodou, o to větší překvapení ve mně vzbudil svojí intenzitou. ~ V nekonečných lánech amerického zapadákova odehrávající se příběh, v jehož centru stojí postava dospívajícího Masona, který vyrůstá v dysfunkční rodině. Filmu se daří obnažit lidské slabosti a negativní vlastnosti jednotlivých postav, odhaluje jejich citovou vyprahlost a zároveň křehkost lidské duše (kterou mohou symbolizovat i odlétávající ochmýřené nažky pampelišky na filmovém plakátě). Dandelion nám primárně sděluje, že lidé nežijí spolu, nýbrž vedle sebe. Pojednává o odvaze vyjádřit své city a myšlenky, o odvaze přestat být srabem, o odvaze vymanit se z ubíjejícího stereotypu. Je o síle a jedinečnosti KAŽDÉHO člověka, o síle lásky, o naleznutí svého místa na světě a o (ne)uskutečnění svých snů. O otázce svědomí. ~ Vřele doporučuji, Dandelion je navzdory výše napsanému příjemným, romantickým filmem udržujícím si punc nezávislosti, s povedenými písničkami a skvělými herci (jen mně úplně nesedla teatrálnost projevu Masonova otce v první polovině). Film, z něhož jsem cítil lásku a pokoru. ~ ~ Někdy něco ztratíš a potom to dostaneš zpátky. (23.12.2011)

Na tomto filmu je zajímavé to, že se tváří hodně upřímně. Také ale podloudnými melodiemi v pozadí utváří určitou dost depresivní náladu, která čerpá sílu snad z každé postavy, ale i z každé scény ve scénáři. Rozhodně si myslím, že to je jeden z nejnáročnějších filmů v rámci amerických dramat, které jsem viděl. Život a svět kolem něj občas umí být krutý. (01.12.2015)