Marijka nevěrnice

Třetí režijní práce Vladislava Vančury, známá pod sloganem film tří spisovatelů, je dílo plné protikladů. Vedle Vančury se na celém projektu podíleli ještě Ivan Olbracht (námět) a Karel Nový (scénář). Když se v létě roku 1933 tato trojice vypravila natáčet exteriéry na Podkarpatskou Rus, byl konečný výsledek očekáván s velkou zvědavostí a nadějemi. Olbacht, skutečný znalec tohoto drsného kraje, se pokusil zachytit na pozadí příběhu o potrestané nevěře vesnické krásky prostý obraz vesnice v ryze dokumentárním charakteru. Vlastní děj byl na úkor obrazové složky odsunut do pozadí a tak opravdu jedinou přetrvávající hodnotou tohoto filmu zůstává citlivé kameramanské umění Jaroslava Blažka a působivý hudební doprovod Bohuslava Martinů. Do hlavních rolí byli obsazeni neherci, vybraní přímo na místě natáčení. Film při své slavnostní premiéře zklamal diváky a naopak potěšil kritiku, která byla příjemně překvapena čistě nekomerčním přístupem tvůrců (Filmově se dívat, Vpád umění do českého filmu, Nevšední z nevšedního). Tehdy však rozhodoval divácký úspěch a neúspěch, který Vančuru pronásledoval po celou jeho filmovou dráhu. Vedení společnosti A-B pak nechtělo v dalších letech riskovat podobný komerční propad a doporučilo Vančurovi zkušeného technického praktika Václava Kubáska, s nímž ho pojilo blízké osobní přátelství. I přes stále se zvyšující časovou propast tvoří MARIJKA společně s Plickovým mezinárodně oceněným folklórním dokumentem Zem spieva a Úlehlovým Mizejícím světem cennou součást domácí kinematografie, zachycující prostředí a obyčeje zanikajících kultur. Na tuto tradici pak mohl v šedesátých letech navázat mladý Karel Vachek svou absolventskou reportáží Moravská Hellas. (08.10.2009)

Z respektu k osobě mistra českého slova Vančury nakonec hodnotím takto. Po tvůrčí stránce až revoluční, ponechání silného dialektu, který diváka při monolozích nutí skoro až k dedukci, skvělé záběry krajiny a zobrazení podkarpatského folklóru v několika podobách i takové zdokumentování zručné řemeslné práce, také skvělé herectví domorodých horalů a celkově velmi slušné drámo. Technicky trochu slabší s až naivními střihy (z dnešního pohledu), k hlubšímu zamyšlení stojí i postavy Židů, zvolený obraz je nejspíše reálný, nicméně trochu kontroverzní, zvlášť když v Německu byly již antisemitské myšlenky naplňovány v praxi. I dnešní divák si to může přebrat všelijak. Osobně bych uvítal více prostoru pro samotnou Marijku, jejíž představitelka se mi líbila a bylo vidět, že do drsná krajiny i tohoto živobytí jednoduše patří. "Já toto znaju...". (27.01.2018)

Filmy podle předlohy Ivana Olbrachta mám ráda a když je režisérem ještě Vladislav Vančura, roste moje zvědavost přímo úměrně!! Na Marijku jsem byla hodně natěšená, zatím jsem jí neviděla ani neměla možnost mluvit s někým, kdo už měl to štěstí. Jako první jsem vnímala kameru. I když obsazení neherců spíš odpovídalo dokumentárnímu pojetí, kamera byla pojatá umělecký, s citem promyšlená. Obsazení rusínů dodalo snímku zvláštní atmosféru. Tuto autenticitu, ale ne každý ocenil. Nářečí znamenalo pro mnohé jazykovou bariéru. Je třeba vzít v potaz, že do roku 1929 byly všechny filmy němé a diváci uměli mnohem víc předpokládat, vnímat i beze slov. Tuto vnímavost jsme už bohužel ztratili. Pro ty, co jsou navyklí na rychlou akci a jasně dané dialogy může být Marijka nesrozumitelná. Pro mě to byl hodně zajímavý kus naší kinematografie, který hodně vypovídá o životě na Zakarpatské Ukrajině za první republiky. (21.02.2018)

Najväčším prínosom filmu je jeho autenticita. Žiadni herci, žiadne kostýmy, žiadne umelé stavby či kulisy. Reálny obraz života v Podkarpatskej Rusi, ktorý sa snažili autori oživiť nejakým zaujímavým príbehom. Myšlienka to bola iste dobrá, ale bohužiaľ, nepodarilo sa im to. Veľkým nedostatkom je nezrozumiteľnosť dialógov. Napriek tomu, že divák príbeh aj tak pochopí, ostáva v ňom pocit nedokonalosti a následne aj rozladenia. Vyvrcholenie v záverečnej scéne je tak bez silného pocitového zážitku - a to je na veľkú škodu, pretože práve táto scéna by si to zaslúžila. Váham s hodnotením, celkom na štyri hviezdičky to nie je, ale prihliadnúc na rok vzniku, autentičnosť prostredia a príbehu, predsa pridávam jednu hviezdičku naviac. (16.04.2016)

Jak píše sportovec ****, bylo okouzlení filmem poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard, avšak nejen naší První republiky, jak dodává, ale významu filmu pro úspěch levicových hnutí se tehdy věřilo na celém světě. A také většina protagonistů se ve filmu angažovala, byť třeba jen teoreticky. Vančurou zpracovaný Olbrachtův román mi přišel jako skromný Tichý Don, a to nejen pro stejné jméno hrdiny, který se rovněž snažil odčinit ženinu nevěru. Líbilo se mii též závěrečné gesto odpuštění a zatracení při podávání a přijímání jídla. (20.09.2022)