Marijka nevěrnice

Najväčším prínosom filmu je jeho autenticita. Žiadni herci, žiadne kostýmy, žiadne umelé stavby či kulisy. Reálny obraz života v Podkarpatskej Rusi, ktorý sa snažili autori oživiť nejakým zaujímavým príbehom. Myšlienka to bola iste dobrá, ale bohužiaľ, nepodarilo sa im to. Veľkým nedostatkom je nezrozumiteľnosť dialógov. Napriek tomu, že divák príbeh aj tak pochopí, ostáva v ňom pocit nedokonalosti a následne aj rozladenia. Vyvrcholenie v záverečnej scéne je tak bez silného pocitového zážitku - a to je na veľkú škodu, pretože práve táto scéna by si to zaslúžila. Váham s hodnotením, celkom na štyri hviezdičky to nie je, ale prihliadnúc na rok vzniku, autentičnosť prostredia a príbehu, predsa pridávam jednu hviezdičku naviac. (16.04.2016)

Jeden z filmových pokusů spisovatele Vladislava Vančury je jistě zajímavým materiálem zkoumání z mnoha důvodů – režisér se rozhodl točit v autentickém prostředí Podkarpatské Rusi, obsadil do hlavních rolí neherce a pro umocnění napětí a dynamiky příběhu používal rychlý střih. Neherci často hrají "sami sebe" - jejich pravá jména se často shodují se jmény postav. (03.05.2006)

Jak píše sportovec ****, bylo okouzlení filmem poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard, avšak nejen naší První republiky, jak dodává, ale významu filmu pro úspěch levicových hnutí se tehdy věřilo na celém světě. A také většina protagonistů se ve filmu angažovala, byť třeba jen teoreticky. Vančurou zpracovaný Olbrachtův román mi přišel jako skromný Tichý Don, a to nejen pro stejné jméno hrdiny, který se rovněž snažil odčinit ženinu nevěru. Líbilo se mii též závěrečné gesto odpuštění a zatracení při podávání a přijímání jídla. (20.09.2022)

Filmy podle předlohy Ivana Olbrachta mám ráda a když je režisérem ještě Vladislav Vančura, roste moje zvědavost přímo úměrně!! Na Marijku jsem byla hodně natěšená, zatím jsem jí neviděla ani neměla možnost mluvit s někým, kdo už měl to štěstí. Jako první jsem vnímala kameru. I když obsazení neherců spíš odpovídalo dokumentárnímu pojetí, kamera byla pojatá umělecký, s citem promyšlená. Obsazení rusínů dodalo snímku zvláštní atmosféru. Tuto autenticitu, ale ne každý ocenil. Nářečí znamenalo pro mnohé jazykovou bariéru. Je třeba vzít v potaz, že do roku 1929 byly všechny filmy němé a diváci uměli mnohem víc předpokládat, vnímat i beze slov. Tuto vnímavost jsme už bohužel ztratili. Pro ty, co jsou navyklí na rychlou akci a jasně dané dialogy může být Marijka nesrozumitelná. Pro mě to byl hodně zajímavý kus naší kinematografie, který hodně vypovídá o životě na Zakarpatské Ukrajině za první republiky. (21.02.2018)

Nebudu si nic nalhávat, pokud by se mi ten film nehodil k maturitě, ani prstem bych o něj nezavadila. Ani samotné dílo Olbrachta mě nijak nezaujalo, k Vančurovi jsem si prozatím cestu taky nenašla, přesto jsem se dívala. Ten dialekt je opravdu hrozný, ještě že k filmu dali titulky. Příběh samotný mě moc nezaujal, znala jsem jej z hodin češtiny. A vykreslení dobové krajiny? No to mě opravdu nezajímá... Pro mě ten film byl docela ztráta času, díky bohu že to trvalo jen lehce přes hodinku. (17.06.2013)