Chlapec a volavka

Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje).  Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~ (20.12.2023) (méně) (více)

Čím je Mijazaki starší, tím je méně doslovný i lineární, méně bere ohledy na klasické vyprávěcí koncepty a více točí filmy čistě podle sebe bez jakéhokoli ohledu na ostatní. A díky tomu také každé jeho nové dílo, které máme to štěstí vidět poprvé, je natolik fascinující a neokoukané. Tak už přestaňme s tím výčtem toho, jaké prvky a motivy má jeho nejnovější film společné s těmi předchozími. To nejkrásnější na Mijazakihoho filmech vždy byla ona vzácná příležitost zapomenout na vše, na co jsme v tuctové audiovizi zvyklí, a nechat se autorem vést jeho unikátní vizí. Nejen, že si vztahováním k předchozí mistrově tvorbě člověk limituje míru úžasu, ale navíc tím svazuje osobitost samotného díla, které si přímo žádá otevřenou mysl. Také si přiznejme, že název "Chlapec a volavka" vznikl jako nic neříkající nouzovka v hlavách mezinárodních distributorů, kteří nevěděli, co si počnout s původním názvem, jenž jim nezapadal do zavedených škatulek. Nazývejme tedy film jeho pravým jménem: "Jak budete žít vy?". Originální titul vzdává hold knize, která byla pro dospívajícího Mijazakiho zásadní a která se i ve filmu přímo objevuje. Filmař ji ale neadaptuje, pouze využívá její název jako aluzi, ale především také pro významový rámec svého nového, ale i celkového díla. Stejně jako se ve vyprávění stírá koncept času a staré postavy se objevují ve své mladické podobě nebo se mohou generace jednoho rodu potkávat současně, tak i Mijazaki otázkou v názvu svého díla mluví o vlastní minulosti i současnosti, ale také k sobě i nám. Tvůrce, který celý svůj produktivní život (což v případě workoholického osmdesátníka znamená dodnes) zasvětil vyprávěním z fantaskních světů, zde ve svém (doposud) posledním díle využívá další takové vyprávění k expresivnímu pohledu do nitra mladého člověka zmítaného traumatem, ztrátou a současně obavou ze života ležícího před ním. Právě v onom nitru se ze základních stavebních kamenů reality a fantazie za pomoci pojiva emocí tvoří nové světy, které současně dýchají povznášející nespoutaností i tíhou nevyhnutelnosti. Spolu s titulní otázkou, jak budeme žít my tváří v tvář tíživému světu, nám Mijazaki prostřednictvím svého hrdiny ukazuje, jak on sám se vyrovnával s dospíváním ve stínu války a úmrtí milované matky. Slovy dnešní audiovize bychom mohli říci, že Mijazkiho novinka představuje velkolepé (prozatímní) završení jeho tvorby, ale současně i výmluvný prequel k ní. Zpřítomňuje nám v něm dualitu krásy a hrůzy, veselí a strachu, lásky a hněvu i prostě života a smrti, jako to ostatně dělal v celé své dosavadní tvorbě. Všechny Mijazakiho nové filmy jsou jako napůl rozečtená kniha zanechaná uprostřed knihovny zmizelým strýcem, který zešílel z toho, že četl mnoho knih. Jejich věhlas je předchází a vyvolává v nás bázeň z kontaktu s něčím, co nás nevyhnutelně bude přesahovat, ale i bláhovou obavu, jestli dostojí očekáváním. Proto se do nich jen opatrně osmělujeme a někdy k vlastní smůle jim odmítáme podlehnout. Ale přitom stačí prorazit onou první vlnou na obzoru, nechat ji odplavit všechny pochybnosti a pak už jen s otevřenou myslí klidně plout na palubě vyprávění, jež drží jistě v rukou největší mistr kinematografie. A ano, opět je to pouť, která nás mnohokrát zahltí obrazotvorností, ale z níž se nám do paměti navždy otisknou ony klidné tiché momenty, kdy si uvědomíme, že jsme najednou stejně usebraní jako postavy, které sledujeme. Není nic vzácnějšího, děsivějšího, krásnějšího, drásavějšího, turbulentnějšího i konejšivějšího, než každý nový Mijazakiho film. (05.12.2023) (méně) (více)