Breaking the Waves
Breaking the Waves
Breaking the Waves
Prelomiť vlny
Režie:
Lars von TrierKamera:
Robby MüllerHrají:
Emily Watson, Stellan Skarsgård, Katrin Cartlidge, Jean-Marc Barr, Adrian Rawlins, Udo Kier, Mikkel Gaup, Sandra Voe, Phil McCall, David Bateson (více)Obsahy(1)
Příběh o síle a moci lásky se odehrává v zapadlé vesničce v severním Skotsku v 70. letech. Hluboce věřící protestantská dívka, mladičká a naivní Bess, se provdá za světem protřelého těžaře Jana, který pracuje na naftařské plošině v Severním moři. Brzy po sňatku ale muž utrpí při explozi úraz a ochrne na celém těle. Jan nesnese pomyšlení, že se již nikdy nebudou milovat, a přesvědčí Bess, aby spala s jinými muži. Její mimomanželské sexuální zálety ale mají tragické následky… První díl Trierovy “trilogie zlatého srdce,” mystický příběh o síle víry, míře sebeobětování a poutu lásky, získal na MFF Cannes 1996 Grand Prix a proslavil britskou herečku Emily Watson, která za roli Bess získala nominaci na Oscara. (Aerofilms)
(více)Recenze (375)
...no především mi došlo, že bych měl něco dělat se svou samomluvou. Začnu těmi negativy: Surová mdlá kaledonská krajina se tam pochopitelně hodí, ale myslím si, že o drobet více barev a trošku lepší zvuk by tomu jenom prospěl (při vší úctě k hnutí Dogma). A přiznám se, že mě napoprvé trošku odradila i stopáž, ale tu jsem s postupem času pochopil. Nicméně: Když jsem to viděl poprvé, tak následující dva měsíce se mi vracely různé výjevy a myšlenky z toho filmu, nad kterými jsem měl husí kůži. Vážně - ten film je dechberoucí. To jak krutě ublíží okolní nechápavý pokrytecký svět té nebohé dobračce, která konečně po tom všem osamění našla osudovou lásku, je šílené. Chudinka Bess, která se snaží zachránit svého milého dle jeho perverzní receptury, a přitom jí její asociálně labilní střevo při kontaktu s potenciálními milenci ubližuje ještě více. Jak říkám, tenhle film spolu s hereckým umem Emily Watson jsou dechberoucí... ()
Možná je to ostuda, že jsem film viděla, taaaak pozdě, na druhou stranu je to možná dobře a do obsahu jsem dozrála... Úžasný, syrový, emotivní, láskyplný, smutný, bolestivý...no prostě jaké to je když někoho opravdu MILUJEŠ... Larse miluju od jeho prvních filmů i když jsem hned věděla, že je to šílenec a blázen, ale jenom takoví umí natočit příběh o a ze života, jako by to byl dokument...Velká poklona Emily Watson...Poprvé dávám 5 hvězd... ()
Lars von Trier prostě nehodlá točit příjemné filmy.Člověk aby se pomalu styděl za to že je člověk.Jestli je (spíš teda byl) Oliver Stone svědomím ameriky,pak je Trier svědomím lidstva.A tohle má být příběh o jedné (destruktivní) lásce:-))).Neuvěřitelné co ten člověk dokáže.Jediná škoda a taky důvod proč nedávám plné hodnocení je,že jeho filmy sou většinou moc dlouhé a dost lidem by mohly připadat nudné.No ony chvílemi i jsou,ale když to člověk vydrží tak si pak na konci uvědomí že viděli něco vyjímečného.Zvony byly víc než geniální! ()
Rebelská hudba výmluvně rámuje příběh spojený s bigotností náboženského společenství. Neuvěřitelné je, že se to neodehrává v dávné minulosti, jen nějakých čtyřicet let zpátky. Bez pochyb skvost, promyšlený a ztvárněný s příslovečnou "dogmatickou" syrovostí. Zajímavé je vidět Emily Watson v letošním Cemetery Junction, jelikož děj obou filmů se odvíjí ve stejné době. V tom prvním ztvarnila roli dívky, v tom druhém hraje matku takové dívky a v obou podává skvělé výkony. ()
Láska versus víra v patologickém podání. Excelentní Emily Watson jako lehce přecitlivělá, labilní a zmanipulovatelná dívka, vyrůstající v silně protestanské komunitě, podléhá kouzlu severského naftaře Jana. A je pro něho, pro lásku a pro víru, schopna udělat cokoliv. Tíživé, studené drama. Od Triera bych snad nic jiného ani nečekal. A v rámci žánru to dokonce nebylo ani tak tíživé, jak jsem čekal. Bizardní romantika. ()
První film od Larse von Triera, který jsem viděla, a hned taková pecka! Dánská kinematografie je prostě skvělá a podle mě chrlí jednu perlu za druhou. I přes svojí dlouhou stopáž, mě film absolutně vtáhnul do děje a téměř vůbec jsem se nenudila. Emily Watson je paní Herečka, její výrazy byly neuvěřitelný a chvílemi jsem si myslela, že ji snad vytáhli přímo z nějaké psychiatrické léčebny. Obzvláště mě fascinovaly dlouhé střihy oddělující jednotlivé kapitoly s naprosto perfektní hudbou a občasné přímé pohledy do kamery od Emily Watson. Kudy chodim, tudy doporučuju:) ()
Rozhodně to není film pro každého, rozhodně to není filmařsky nejlepší film, ale rozhodně je to film, který ve vás zůstane do konce života. A takových mnoho není... Emily Watson neskutečná!!! ()
Citové vydírání diváka v režii Larse von Triera. Není to tak čirá temnota, jako v jeho Dogville, ale též tu cákají emoce. Ta jeho specifická rozřesená kamera už je jenom třešničkou. Co všechno je schopna udělat žena pro zlomeného manžela? Emily Watson ve své první roli září a Stellan Skarsgard? Wow! ()
Nedávno jsem psal komentář k filmu "Kluci nepláčou" a uvědomil jsem si, že vlastně úplně stejně na mě působí filmy Larse von Triera. Jmenovitě pak právě film "Prolomit vlny". Zajímáli tedy někoho, proč jsem zařadil tuto odpudivou filmovou konstrukci do kategorie odpad, nechť si tedy přečte onen výše zmíněný komentář. Popřípadě komentář k filmu "Tanec v temnotách". ()
V životě jsem takovýhle film neviděla a doufam že ani už jiný podobný neuvidím, považuji se za citlivého člověka, tak moudří už vědí, že příběh Bess, která, ač prostá duchem, si prošla pro milovaného muže tim největšim peklem a ano, pro ní je tu to království nebeské. Neni to pěkný film, nekončí pěkně, ale to by jsme ani od Larse nečekali. Pro mě film, který ve mě rozeznívá, to, co jiné nedokážou. Nenávidim tě Larsi, tak ne, jo, miluju tě! ()
najlepší film o láske aký som kedy videl, kt. tu LvT zobrazuje vo všetkých jej podobách - od duševnej cez fyzickú až po duchovnú ()
Fantasticky silný film a jediný režijní počin Larse von Triera,který mě dokázal skutečně uhranout.Nevím jistě,nakolik je to právě jeho zásluha,nicméně Prolomit vlny bylo pro mě zážitkem,na jaký se skutečně nezapomíná. ()
Tak neskutečně nevinnou a čistou dívku jsem ještě neviděla, což je z velké strany také způsobeno tím, že byla psychicky labilní. Protože kdo by byl v dněšní době schopen udělat něco takového? Můžete se na to dívat jako na špatnost, že jí byl Jan schopen udělat něco takového, jenže kdo ví, jak bychom se zachovali my v jeho kůži. Já vnímám Bess jako jednu z nejvýjimečnějších osob, která v životě opravdu milovala a byla schopná se pro svou lásku obětovat Ještě mě napadá, že takto dost často končí příběhy svatých, které jejich generace naprosto zavrhne a zaslouženému pochopení dojdou až za několik let. Jenže v tomto případě já zavrhuju její okolí! Protože oni věděli o jejím psychickém stavu a přesto udělali to, co udělali. Otázkou však zůstává, jestli by nebylo lepší, kdyby se nikdy nepotkali. Z mého pohledu zemřela šťastná s vědomím, že se mohla obětovat pro svoji lásku a opačně si myslím, že Bess byla jedinou osobou, která mohl spasit Jana od jeho zla v hlavě. ()
Trier vie vytrieskať z minima maximum. Nepotrebuje efekty, drahé kulisy, hviezdne obsadenie a predsa vás priklincuje k obrazovke. ()
Prolomit vlny... pro tentokrát Trier nebláznil a natočil smysluplný příběh o lidské oddanosti i přes veškerou odmítavost veřejnosti. Díky hereckému výkonu rozdvojené Emily Watson jsem byl okamžitě vtáhnut do Larsovy hry. No, zatím mám za sebou Dogville, Antikrista, Kdo je tady ředitel. Po "Ředitelovi" jsem chtěl zážitky s Trierem ukončit, teď už říkám, že se v blízké době podívám na další - Manderlay. ()
Psychicky a duševne veľmi náročný snímok. L. von Trier sa nebojí preniknúť do hlbín ľudskej duši a zobraziť to, čo iní režiséri nechcú alebo nemajú na to odvahu. K tomu však potrebuje skvelých hercov, ktorých našiel vo trojici E. Watson, S. Skarsgård, K. Cartlidge (ktorá by mohla dostať nomináciu na Oscara za vedľajší výkon), ktorí parádne zvládli svoje neľahké úlohy. Najviac sa chytila E. Watson (zaslúžená nominácia na Oscara), ktorá tu predviedla niečo neskutočné – tomu hovorím herecký debut! Dlho som váhal medzi štyrmi a piatimi hviezdičkami no nakoniec som kvôli „fimového obrazu“ a geniálnym hereckým výkonom som sa priklonil k tomu ešte lepšiemu hodnoteniu. Osobné hodnotenie: 90% (*****) ()
Najlepší film 90. rokov? Pre fanúšikov "žánru" bezpochyby. (Nevhodné pre citlivých divákov neschopných vnímať dianie na plátne s potrebným odstupom.) ()
... já si nemůžu pomoct, ale citová smršť? Larse von Triera nemůžu cítit od té doby, co jsem byla v kině přikovaná k sedačce a modlila se za to, aby hlavní hrdinka konečně sebrala zbytky vůle a probrala se z letargie znásilňované (nejen fyzicky) oběti.... naprosto nesnesitelný film. Oběť zahnaná do kouta a její kňučení pro mě není emocionální, citová a já nevím jaké přívlastky se tomuhle dávají.... výpověď.... je to pro mě vyděračná a nechutná strategie filmování psychopata, který se točením takových filmů beztrestně onanisticky vyžívá, aby sám v sobě řešil latentní deviační sklony....pro mě je Lars von Trier kus psychicky narušeného jedince.... a trochu mě štve, co všechno se označuje za "umění"..... můžeme si rovnou sednout do první řady v koloseu a řinčet nadšením při gladiátorských zápasech - to bylo ve své době jistě také umění... nepřijde mi to normální! ()
Víra je v každém případě vypovězením rozumu v otázkách, které nechceme nebo ani nemůžeme omezovat exaktními daty, vědeckou metodou a realistickým výpočtem. Jsme totiž sentimentálními tvory, realizujícími se emočním konsumem. Nestačí nám bazální materiální blaho, žádáme vzrušení a útěchu, proto si nutně pěstujeme jakousi spirituální estetiku a mytologii přesahu, která slibuje protáhnout naši parazitní existenci za horizont smrti. Víra je nejen biologickou potřebou, ale v nějaké podobě je nevyhnutelným důsledkem naší všeobecné nedostatečné informovanosti. Většina života většiny lidí se neodehrává na tabuli, kde by geniální logik nebo matematik hledal dosud neznámé konsekvence a vztahy. Většina rozhodování tedy nemá formálně mechanický charakter metodicky determinovaného výpočtu, ale týká se záležitostí „volní“ povahy: chci toto, protože… Abychom dosahovali cílů, které si každou chvíli vytyčujeme, používáme svou znalost konkrétní kauzality toho, jak se cíle dobrat: když jsme v práci, když řídíme vozidlo, když nakupujeme, když si plánujeme stravu… Úplně nicotný je podíl čistě vědeckých aktivit, podnikaných abstrakcemi geniálních teoretiků. Víra je všude. „Mám tě rád“ je výrok víry. „Musím si s nimi domluvit schůzku (, abych…)“ je výrok víry. Volba politické strany je výrok víry. Volba zaměstnavatele je výrok víry. Výroky víry jsou více či méně komplexními reflexemi našeho momentálního vztahu ke světu, které mají fluidní povahu a nějaké iterační momenty, jimiž jsou výchova, vzdělání, zájmy, dopad zkušenosti na budoucí rozhodování obecně. Specifickými případy víry jsou pokusy o transcendenci, opírající se o mytologii smyslu z iracionálnějších dob a komunikované sociálním sdílením zbožnosti, osvícení… Člověk je velmi hravým, nejistým, sofistikovaným a psychicky volatilním zvířetem, které si nevystačí s pořadím aktivit, jaké pozorujeme u ostatních zvířat. Vztahuje se k tomu, co všechno neví, jako by tam vězelo schováno něco zásadního, čím vystoupí ze světa omezených zdrojů a všemožných zklamání. Je zklamáván už tím, že stárne, už tím, že věci dřív úžasné se opakují do omrzení, že narůstá množina předvídatelných reakcí i stereotyp toho, jak funguje společnost. Život omrzuje. Z tohoto a mnoha dalších zdrojů vehementně, nezastavitelně plynou důvody k víře, že tak, jako lze pečivo vylepšit uzeninou, ženu oblečkem, věci obecně jejich opuštěním v honbě za vyššími kvalitami, i život jako takový má někde v tajemnu své lepší verze. Víra je údělem nevědomosti, jíž je přímo na kognitivní úrovni kausálního kalkulu postižena většina rozhodovacích procesů v tom smyslu, že spousta předpokladů není dána vědecky, ale zájmem, jehož původ kolikrát ani neznáme. Vědecky podchycené máme obvykle ty předpoklady, které vyjadřují objektivní kauzalitu mezi tím, co chceme, a tím, co pro to musíme udělat. Co chceme a že vůbec něco chceme, je záhada, jako je záhada celý předpoklad subjektu a jeho zájmenných kategorií. Víra ve formě duchovního sebeprožívání má ještě tu specificitu, že je reflexivně soběstačná a lze ji redukovat na komunikaci toho, čím se osoba domnívá být pod vrstvou sociální determinace: metafyzicky nadanou existencí, posvátným tvorem, dítětem božím... Módů, jimiž tento toliko pocit, jakkoli snad komplexní, zmatený a ambiciózní, komunikuje své nároky, není méně než lidí a někteří z těchto zbožných lidí komunikují svou zbožnost především sami se sebou. Buď proto, že jsou k tomu podpořeni klauzurou (tuto dramaturgii vnitřního metafyzického zápasu pozoruje Nietzsche: Lidské, příliš lidské I, §§ 140 nn.), nebo v důsledku kognitivního nastavení, které je mimo pomyslnou normu majority. Schizofrenie může být živnou půdou zbožnosti jako málokterá traumatizující zkušenost se světem. Bess hovoří s bohem, jehož tvar vznikl církevní výukou, domácí výchovou a mimořádně naivní interpretací, jíž režie vyjadřuje sympatie. Církev je tu nasvícena jako myšlenkově tupá patriarchální organizace, jejíž příslušníci natolik vyznávají (slova), že zapomněli milovat (člověka). Její stanoviska jsou ale napadena i kulturně esteticky. Příběh je rámován odkazem na chybějící zvony. Tato církev je totiž hrdá na to, že nepoužívá zvony, a když Bessin příběh skončí, poté, co chlípného „Lazara“ zachránila víra ztřeštěné „cizoložnice“, jsme donuceni vše trochu reinterpretovat z mysteriózního stanoviska závěrečných zvonů nad oceánem. Jenomže celé vyznění má trochu enigmatický potenciál. Režie sice jednoznačně sympatizuje s protagonistkou a favorizuje její pojetí lásky. Ale když se náboženstvím krmené schizofrenii dá zapravdu i mysticky, najednou to vypadá, že Bess je více při smyslech než ostatní. Také místní psychiatr dospívá k názoru, že slaboduchost přisuzovaná Bess je vlastně stigmatem nám neprůhledné dobroty. / MOŽNÉ ASOCIACE: Андрей Рублёв/1966 (Trier obecně čerpá z Tarkovského a v Nymfomance/2013 se jeden dialog věnuje rozdílu mezi východním a západním křesťanstvím, kdy pravoslavná církev zdůrazňuje radost ze života, zatímco katolická církev se vyžívá v obrazech utrpení a místo této radosti zvěstuje sebenaplňující „memento mori“.) () (méně) (více)