Piknik na Hanging Rock

Málokterý režisér má tak dokonalou schopnost pomocí kamery a zvuku navodit takový duch místa a doby, jako Peter Weir. Kompozice některých záběrů a užití světla v tomto filmu silně připomíná masterpiece Stanleyho Kubricka Barry Lyndon. Když dívky začínaly svou tajemnou pouť na skálu, měl jsem strach se pohnout, abych tu jako porcelán křehkou atmosféru neporušil. Holky při výpravě působí dost smyslně, při přeskakování potoků, nastavování tváře větru. Atmosféře a napětí napomáhá, jak je u Weira obvyklé, i vynikající práce se zvukovou stránkou se zvýrazněním hlasů ptáků, šumění listí a hudba s flétnovým motivem. Škoda, že po zmizení dívek napětí trochu upadá, ale zase sledujeme zajímavě zachycené vztahy na dívčím internátu. Silnou scénou je, když se ostatní holky v tělocvičně vrhnou na jedinou přeživší, jako by za něco mohla. rozhodně výborný film nesoucí jasné prvky Weirova rukopisu. (14.07.2007)

Úvodné minúty majú v sebe ľahkosť a vzdušnosť, aká by sa dala prirovnať k anjelovi namaľovanému nejakým prerafaelitom. Len čo som si to pomyslel, vo filme zaznela veta: "Už to mám, Miranda je Botticelliho anjel!" /Botticelli samozrejme nebol prerafaelita, ale obrázok jedného iného maliara tohto smeru uvidíme na konci filmu/. Mystérium tohto filmu je skrátka neopísateľné. Weir sa dotkol čohosi, čo je ťažké vysloviť, nieto ešte zhmotniť na celuloide. Intenzívny zážitok! (28.09.2006)

Jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Kombinace až nebeský krásy dívek se strach nahánějícím tajemnem a skvělou hudbou (taky skvěle použitou, opakující se začátek 2. věty Beethovenovo 5. klavírního koncertu, postupně delší a delší, až přijde po smyčcích vytouženej klavír, to je nádhera) je dokonalá. (23.09.2011)

Piknik na Hanging Rock ve mně vzbudil úžas svou mimořádnou hloubkou, s níž trasuje neviditelné, zato mocně poutající oddenky, jimiž Země či Příroda obepíná připravené, tj. adekvátně disponované bytosti. Uchvacujícím symbolistickým jazykem zachycuje vhodně zvolený prostor a netušenou měrou přenáší jeho fluidum k divákovi (i já mohu dosvědčit mrazivost tohoto kontaktu). Stejně věrohodně je zobrazena i fascinace dívek nořících se do útrob otevírajících se skal. Je jejich nevysvětlitelné zmizení výrazem dokonalého splynutí (s čím?), návratu (k čemu či kam?) nebo proměny (v co?)? Významová otevřenost poskytnutého obrazu této cesty, posílená desítkami nápovědí, mnohovýznamových obrazů, (slovních, zvukových/hudebních i obrazových/výtvarných) náznaků a intertextových vazeb výtečně znázorňuje hieroglyfickou povahu světa, tedy jeho čekání na chápavého luštitele, otevřeného hledače, který bude z jeho tvarů číst a svým výkladem jej spoluutvářet. Esoterní rozměr filmu vyvažuje napínavé líčení pátrání. „Svět pátračů“ je přitom ztvárněn kontrastně k magické krajině: je to svářlivé a zkostnatělé prostředí odcizující kultury (jejímž groteskním atributem je věčný korzet), které usiluje o racionální, materialistický (o zákon zachování hmoty se opírající) výklad záhady, namísto něhož ale přicházejí jen další otázky. Jako nadbytečné bych snad filmu vytkl jen závěrečné sondy do spletité historie osiřelých sourozenců, kteří se z různých stran (a aniž by se stačili znovu setkat) blíží Tajemství (aniž by je ovšem mohli odkrýt). Tuto romantickou (a romaneskní) vsuvku chápu jen jako svedení z cesty. Ta rozhodně nekončí u truchlivého těla ve skleníku, ale pokračuje za zdánlivě neprodyšnou skalní masou. Ale jak? (14.02.2011)

Můj první film od Petera Weira. Co mě zaujalo hned zprvu, byl výrazný soundtrack, který později funguje jako skvělý prostředek k dosažení té správné mysteriózní atmosféry. A právě atmosféra a fakt, že divák po celou dobu filmu vlastně "netuší", jsou asi nejpodstatnějšími taháky celého snímku. Na svou dobu dost invenčně natočené, takže teď už jen čekám, čím mě Peter Weir překvapí ve své pozdější tvorbě.)) 90% (14.03.2010)