畫皮之陰陽法王
Painted Skin
Obsahy(1)
Duše bloudící světem s tváří krásné konkubíny se schovává před zlým králem pomezí života a smrti Ying Yangem. Její jedinou možností, jak dosáhnout věčného klidu, jsou místní mniši, jenž mají zkušenost s bojem proti duchům. Dokážou jí ale pomoct dřív, než ji král Ying Yang dopadne? (Grimaldi)
Recenze (2)
Nikdy jsem úplně nepropadl kouzlu King Hua, ale jeho starší filmy považuji minimálně z vizuálního hlediska za poutavé. O to větší bylo moje zklamání, když jeho poslední film tento jeho „trademark“ úplně opomenul. Většina scén se odehrává v noci nebo přítmí, převážně v kulisách. Když už se podíváme do exteriérů, působí lacině, nezajímavě. Až na jednu výjimku, a to scény v sadu. Ty v sobě mají určité kouzlo. Děj je bohužel často nesourodý. Plusem budiž postava Sammo Hunga, který už bohužel po akční stránce na to minimálně zde ale nemá. Akce jako taková není vůbec zdařilá a je jí málo a pokud má film obsahovat prvky hororu tak jsou stejně neviditelné jako tamní duchové. Největší slabinou je pak záporák, jehož motivace a vývoj je naprosto nelogický. Až tak moc, že ani půvab Joey Wang to nezachraňuje. ()
Čert ví proč jsem si myslel, že Painted Skin je ten slavný film o Sammových dnech v opeře. Není (ten se jmenuje Painted Faces, malý rozdíl ;). Místo poskakujících "operátorů" jsem tedy dostal duchařský příběh pod taktovkou legendárního režiséra Kinga Hua. Je až nečekaně nelineární, protože zatímco v úvodu to vypadá, že jeho hrdinou bude učedník Wang, který propadl u císařských zkoušek a teď se jen tak fláká a hraje v barové kapele (mluvíme o hlubokém čínském středověku, tedy dobách, kdy se po ulicích proháněli swordsmani a servírovaly se nudle se psím masem). Jednou v noci na svých toulkách potká ženu, kompletně oděnou v bílém (těsné poté, co ho prodavač nudlí varuje před duchy). Přivede si dívčinu domů, získá od manželky svolení k bokovce (!) a jde se na to. Ale ještě než si stačí užít chvilku rozkoše, přijde na to, že dívka je ve skutečnosti duch, resp. něco mezi duchem a člověkem. Kdesi v podzemí se totiž mocný démon rozhodl vybudovat armádu z mrtvých lidí - stačilo zablokovat pár dveří a mrtvé duše nemohou ani do nebe, ani do pekla a jsou nuceny sloužit démonovi. Ona dívka je jednou z těchto lapených duší, ale přestalo jí bavit poslouchat maníka v plášti, který se umí proměnit v raketu země-vzduch (pro rychlé přesuny je to praktické ;) a utekla sehnat pomoc. Takže se Wang vydá za taoistickými mnichy a začne peklo na zemi. Démon brzy Wanga ovládne (čímž se z hrdiny stane záporák), ale to už přichází na scénu velké kalibry typu Sammo Hunga a Lam Ching-Yinga. King Hu chytře využil obsazení ze všech duchařských filmů, které byly natočeny (ducha dívky hraje Joey Wong, takže to máme lidi z Chinese Ghost Story, Encounters of Spooky Kind a Mr. Vampire) a jako předlohu si zvolil velice známou novelu z osmnáctého století. Ani to ale nemusí stačit. Painted Skin vznikl v roce 1993, ale vypadá jako ze šedesátých let. Kdo viděl Huova Swordsmana ten si možná dovede představit, kde vězí problém. King Hu je bezesporu kultovní režisér, autor snímků jako Come Drink With Me nebo Touch of Zen, se zasekl při svých autorských vrcholech a od té doby točí filmy, které vypadají úplně stejně a bohužel používá i úplně stejné postupy a principy. Možná vám přijde, že to není nic, za co by se měl stydět, ale tahle archaičnost prostupuje filmem a doslova otravuje. Herci přehrávají jako při Shakespearovi na divadle, ale to se ještě dá vydržet (nesnesitelný nádech osudovosti má v sobě jen Joey Wong), mnohem horší je příliš statická kamera (a střih... většina záběrů trvá dvakrát déle než je potřeba) a s ní související mdlá akce. Celá poslední půlhodina sestává ze souboje taoistického Supermana (Sammo) s démonem a jeho armádou "Ewoků". ;) Bohužel navzdory letopočtu vzniku vypadají triky naivněji a směšněji než v např. v původních Zu Warriors od Tsuie Harka a některé finty bych se dnes styděl použít i v amatérském filmu. A není to jen v úrovni triků (pár pestrobarevných dýmovnic, hrátky se stínítkem a samovolně vybuchující předměty), King Hu nemá žádnou fantazii a nechce se pouštět do experimentů. Umí "naučené" výjevy, které vám vyrazí dech (průchod dívky sadem hořících meruněk), ale těch byste se dopočítali na ruce válečného veterána, který omylem odhodil pojistku místo granátu. A pak je tu předloha, která je zcela jistě košatá a obsáhlá, natolik, že v ní evidentně Hu musel často krátit a stříhat. Žádné představení postav se nekoná, jedině o Wangovi se divák něco dozví, ostatní postavy jsou mu přihrány do cesty a scenárista je hned ohýbá do vhodného tvaru. Pořád se tu někam chodí (od kláštera ke klášteru), ale Hu nikdy nevyužije tyhle chvilky, aby nám postavy trochu přiblížil... prostě jen snímá siluety, kterak šupajdí zleva doprava, zprava doleva. Výsledkem jsou naprosto lhostejné charaktery - kdyby Joey Wong někdo v půlce filmu ukřižoval na zdi a zapálil jí, zřejmě byste ani nehli brvou (já bych teda hnul, pač takový kočky je prostě škoda ;). Marnost. Skoro všechno je tu špatně a ten malý zbytek byl překonán dávno předtím než King Hu vůbec začal přemýšlet nad tím, že něco podobného natočí. Vzhledem k zajímavému obsazení a občas výborné kameře (nemluvím teď o jejím vedení, ale čistě vizuálním citu kameramana) je na výsledek celkem smutný pohled. Ploché postavy, primitivní triky, nulová akce a nesouvislý příběh - ani ta Mission: Impossible maska, kterou na sobě musí Joey Wong coby duch nosit (a podle níž je film pojmenován) z vás nevyždíme žádnou emoci (a že se o to v ten okamžik Hu snažil ze všech sil), takže se pokřižujte a zapomeňte. S duchy si můžete užít i jinde. 40% () (méně) (více)