Za zvuků hudby

Film reprezentující lesk a bídu broadwayských muzikálů - do stejné míry naivní jako duchaplný, patetický jako sugestivní. Záleží na vás, co si vyberete. Skoro až pohádkovému příběhu, kdy rodina o devíti členech uteče před nacisty s písní na rtech, se dá velmi snadno vysmát - jako příkladu naivity amerických muzikálů. Také se můžete bavit hledáním hned několika logických trhlin (např. Marie zavírá okno a asi po minutě jím vleze dovnitř jedna z dcer nebo matka představená, které vadí, že si Marie v klášteře zpívá - a pak jí v jedné z posledních scén dává rady písní). A nebo se prostě na všechno vykašlete a tenhle krásný snímek s úchvatnou hudbou a dokonalou kamerou o tom, že láska zvítězí nad nenávistí, si prostě užijete. Já zvolil druhou cestu. (08.05.2014)

Pomocí tohoto filmu by se dali léčit pedofilové - zavřít je na týden do místnosti a nepřetržitě jim pouštět tento film. Sledovat Za zvuků hudby byl pro mě experiment - bez debat jde o velkovýpravný přeslazený kýč, ve kterém jsou písničky dětsky chytlavé (ve stylu Kroků Františka Janečka), všichni přehrávají zvláštním "childlish" způsobem, kamera k nevydržení barvotisková - jenže řekněme si upřímně, co jiného je vlastně James Bond nebo Rambo? The Sound of Music je pro ženy stejný návrat k dětskému vidění světa jako se muži pomocí Bondových dobrodružství vrací ke klukovským hrám na hrdiny a padouchy. Americké filmy jsou ve své podstatě dětinské stejně jako celá americká pop kultura - jsou to sny dospělých, kterým se nechce vyrůst, a kteří chtějí zůstat celý život malými dětmi. A tak jsem díky sledování tohoto muzikálu pochopil, jak se cítí žena při sledování kung-fu mlátiček či Arnolda a Stalloneho. (03.01.2011)

Děkuji Bazu Luhrmannovi za to, že vytvořil Moulin Rouge, díky jehož ústřednímu nápěvku "The hills are alive with the sound of music" jsem objevil právě tento muzikál. Podle počtu hodnocení je to u nás zjevně málo známé dílo, nikoliv však ve světě, kde patří mezi ty vůbec nejznámnější (a komerčně nejúspěšnější). A je to škoda, protože rozhodně stojí za vidění. I když asi ne pro všechny. Ne každý snese tak dlouhou stopáž přeslazeného a poměrně předvídatelného děje. Na druhou stranu jsou to téměř tři hodiny poctivé filmařiny, krásných melodií, úžasných exteriérů rakouských Alp a kouzelného Salzburgu, ale hlavně nekonečné pozitivní energie vyzařované novickou Mariou (v podání úchvatné Julie Andrews), která pojala svůj úkol postarat se o sedm(!) dětí rázného kapitána Von Trappa zcela nezištně svým osobitým způsobem... Moc hezký film. (15.05.2013)

Já vám nějak nevim....asi mě za tohle přizabijete, ale to je tak strašně kýčovitej a trapnej film, že jsem se styděla sama za sebe, že na to koukám....akorát ten Christopher Plummer byl k nakousnutí. Opravdu nepobírám zdejší vysoké hodnocení, kdyby to nebylo považováno za klasiku, tak to má při nejlepším modrou barvu. (02.01.2011)

Když mě Martinka dala do výzvy tenhle muzikál a já pak kouknul na ty fotky, myslel jsem, že bije moje poslední hodinky, pak přišel pohled na stopáž a musel jsem si dát panáka a přemýšlet co jsem uživatelce Chilly00 udělal tak zlýho, že se mě pokusila zabít. Ale výzva je výzva a já nemám rád, když se něčemu říká výzva a pak se vyjednává, aby to nebylo tak či onak a nebyl to ten či onen film. S jakým údivem jsem u první hodiny zjistil, že mě docela baví a i když tématicky nebyl úplně můj styl, oceňuji, že se v něm zpívalo jedině, když to ladilo emotivně a všichni tam zničeho nic nezačali tancovat jak banda teplejch berušek. Naopak po celou dobu měl tento muzikál skvělou dějovou konzistenci a poslední třetina je vysloveně skvělá. Jelikož jsem očekával, že během sledování Za zvuků hudby si prožiju to, co ježiš kristus na kříži jsem opravdu velmi mile překvapen, byla to zkrátka taková v pohodě usledovatelná pohádka. (11.01.2019)