Pietro Germi

Významný italský režisér a scénárista poválečné neorealistické vlny. Prvky sociálního dramatu, Sicílie a mafie, důraz na vnímání mezilidských vztahů provází celou jeho tvorbu. Prosadil se mnohokrát i jako herec, ačkoli tato profese pro něho byla až na druhém místě. V pozdější době (od 60. let) inklinoval silně k satirické komedii, která ho charakterizovala a která je pro lidi do dneška s jeho jménem spojována nejčastěji.

„Bavit neznamená jen nutit lidi se smát, ale smát se a plakat, emocí zastavit dech v hrdle člověka.“

Pietro Germi se narodil 14. září 1914 v Janově. Jeho otec pracoval jako hotelový vrátný a matka byla ženou v domácnosti. Po smrti otce v roce 1927 zůstal sám s matkou a třemi sestrami. Roku 1931 se přihlásil na školu al'Istituto Nautico (námořnictví). Snil klukovský sen o cestování a kapitánství na své vlastní lodi. Uskutečnil i několik plaveb po Středozemním moři. Později krátce před válkou se přestěhoval do Říma, kde vystudoval herectví a režii na slavné škole Centro Sperimentale di Cinematografia (Centrum experimentální kinematografie). Po dobu studií se živil jako asistent režie (RETROSCENA 1939 od Blasettiho), herec (debut ŽELEZNÁ KORUNA 1941), příležitostně jako spisovatel. Při natáčení Železné koruny onemocněl zánětem pohrudnice a během dlouhé rekonvalescence začal přípravu na svůj první film, psychothriller TESTIMONE (1945). Blasetti ho v této režijní prvotině významně podpořil.

OBDOBÍ NEOREALISMU A SOCIÁLNÍHO DRAMATU

V následujících letech Germi okamžitě upoutává pozornost kritiků a začíná získávat přízeň veřejnosti. Všechny filmy této doby se vyznačují silným neorealistickým přístupem. Inspiraci čerpá od svého učitele Blasettiho a významných děl klasické éry Hollywoodu. Sociální dramata a Sicílie jsou nejčastější témata, patrná hned v prvním mafiánském snímku VE JMÉNU ZÁKONA (1949 s Massimem Girottim) – za tento film byl Germi odměněn stříbrnou stuhou). Následuje poetické drama NA CESTU NADĚJE (1950) s prvním mezinárodním úspěchem (premiéra v Cannes, stříbrný medvěd v Berlíně). Na noir – realistickém MĚSTO JE BRÁNĚNO (1951) se tematicky podílel i Fellini a týž rok film sklidil v Benátkách cenu za nejlepší italský film. Následuje řada filmů chladně přijatá kritikou, ne však publikem. PŘEDSEDA (1952) je adaptací stejnojmenné hry H. Maurice a P. Vebera. BRIGANTE DI TACCA DEL LUPO (1952) je založeno na románové předloze R. Bacchelliho, dále ŽÁRLIVOST (1953). Po dvou letech nečinnosti se velkým hitem stává až ŽELEZNICE (1955), kde má Germi krom režie i hlavní roli. Filmový měsíčník se vyjádřil o filmu takto „Nádherné….. plné tiché důstojnosti, která má skutečné lidství a značný talent ke svému dosažení.“ Zároveň jde o jeden z opravdu posledních silných záchvěvů filmového neorealismu. V dramatu milostného trojúhelníku STRAŠÁK (1958) si vedle režie znovu zahrál hlavní roli, stejně tak v kriminálním UN MALEDETTO IMBROGLIO (1959)s prvky komedie, vystavěném na mezilidských vztazích, kde si zahrál po boku mladičké C. Cardinale.

OBDOBÍ SPOLEČENSKÉ SATIRY

V roce 1961 přichází zlom v režisérově tvorbě, když překvapí přechodem k satirické a groteskní komedii. V dílech tohoto období se vyskytuje kritika předsudků a katolického dogmatismu jižní italské společnosti se svojí hrou na čest rodiny i přes mrtvoly a slepou vírou v principiální řešení problémů. Toto nejslavnější období je zároveň podpořeno plejádou populárních hereckých hvězd. Asi nejznámější film MANŽELSTVÍ PO ITALSKU (1961 s Mastroiannim a S. Sandrelli) způsobil doslova senzaci doma i v zahraničí. Přichází nominace na Oscara za nejlepší režii, nejlepší mužský herecký výkon, nejlepší originální příběh a scénář (Tato byla proměněna. Germi se na scénáři též podílel.). Přichází celá řada cen na mnoha evropských filmových festivalech. Film ve své době vytvořil nový pojem se souhrnným označením commedia all'italiana. Následuje tematicky podobný SVEDENÁ A OPUŠTĚNÁ (1964 - znovu S. Sandrelli) ze Sicílie. Ve svém dalším satirickém díle DÁMY A PÁNOVÉ (1965 s Virnou Lisi) se obul i do severu, když si vzal na paškál pokrytectví buržoazie městečka Veneto (natáčeno v Trevisu). Film získal zlatou palmu. NEMORÁLNÍ (1967 – S. Sandrelli, Ugo Tognazzi) je koprodukční snímek inspirovaný osobním životem Vittoria De Sica. SERAFINO (1968 – Adriano Celentano alias Joe Cocker) je ódou na venkovský život a role pastora Abruzza je pro Celentana jeden z nejlepších hereckých výkonů. Film se dočkal obrovského úspěchu. Posledním filmem je ALFREDO ALFREDO (1972 s D. Hoffmanem a S. Sandrelli) groteskní komedie kterou kritika příliš nepřijala, obecenstvo naopak. Práci na filmu MOJI PŘÁTELÉ (1974) již nedokončil. Trpěl cirhózou jater. Snímek dokončil jeho kolega režisér Monicelli.

Ve svém díle se Germi často vyhýbal sociální analýze a zaměřoval se na psychologické kontrasty postav. Nikdy neměl dobré vztahy s filmovou kritikou levé části politického spektra. V těžké poválečné době plné sociálních nepokojů a politických bojů se často dostal do konfliktu s některými svými kolegy, když brojil proti marxismu. Nicméně vývoj společnosti a postupná sociální transformace dělnické třídy mu nakonec daly za pravdu. Ke konci své kariéry byl zase často obviňován, že se svými komediemi podbízí filmovému publiku. Pravdou zůstává, že jeho komedie baví lidi dodnes a svým pojetím zůstávají jedinečné. Pietro Germi zemřel v Římě 5. prosince 1974.

Martin "GilEstel" Enderla