Psice

Film Mefisto byl prvním snímkem tohoto režiséra, který jsem viděla a byl pro mě zároveň velkým zklamáním. Díky komentářům k tomuto filmu jsem očekávala něco výjimečného. Po zhlédnutí tohoto snímku jsem ale bohužel naprosto demotivovaná přečíst si i knižní předlohu. Snímek ve mně nezanechal žádnou stopu a myslím si, že ani skvělý herecký výkon Klause M. Brandauera nemůže změnit můj názor na celkový pocit z tohoto filmu. Film byl na můj vkus zbytečně dlouhý, většina scén byla zdlouhavá, bez dynamiky. Jedno klišé střídalo druhé a nic objevného na diváka nečekalo. Pohled na nacismus byl podle mého názoru ztvárněn spíš jako karikatura, než jako něco, čeho by se měl člověk obávat, z čeho by měl divákovi běhat mráz po zádech. Většina scén byla podána polopaticky – bez jakéhokoli prostoru pro spekulace a fantazii, děj byl předem odhadnutelný. Závěr filmu (a tedy i ona „slavná scéna“) působila v rámci celého filmu jaksi nepatřičně a to právě proto, že se vymykala z celkové atmosféry a zpracování snímku. Vedle Spalovače mrtvol, který zkoumá jak psychologii hlavní postavy, tak i dobu, ve které se děj tohoto snímku odehrává, je pro mě Mefisto naprostým propadákem.

Film Mazací hlava je první Lynchův dlouhometrážní hraný film, který vytvořil ještě za svých studentských let. První práce na filmu započaly v roce 1972 a teprve v roce 1977 měl premiéru. I přesto, že původní verze filmu měla stominutovou stopáž, Lynch se později rozhodl film zkrátit na 89 minut. Tento fakt objasňuje i to, proč jsou v titulcích filmu uvedeny postavy a herci, kteří v současné verzi nevystupují. Lynch ještě v průběhu natáčení zasáhl výrazně do scénáře a to díky setkání s transcendentální meditací – osud Henryho se mu zdál příliš bezvýchodný, a tak pro něj vytvořil snovou postavu „ženy za radiátorem“, která vnáší bezpečí a světlo do Henryho bezútěšného života – je jeho jakýmsi únikem a útěchou. Mnozí také spekulují o tom, do jaké míry je film otiskem tehdejších prožitků a pocitů Davida Lynche. Některé scény totiž očividně obsahují autobiografické prvky - Lynchovi se v té době narodila dcera, která měla znetvořené nohy a hned po narození jí proto byly dány obě nohy do sádry. Známý je i fakt, že se Lynch děsil odpovědnosti, kterou by měl nést jako živitel rodiny. Celkem se tedy nabízí otázka, zda není celý film jakousi očistou od toho, co Lynch v té době prožíval. Ve snímku je kladen důraz především na obrazové scény a jejich sílu – dialogy a akce jednotlivých postav ustupují do pozadí. Nad celým snímkem se vznáší jakási dusivá, ponurá a beznadějná atmosféra, kterou o to víc umocňuje i samotné černobílé provedení celého filmu a specificky nasvícené scény, které posilují dojem ponurosti. Z některých scén je navíc patrný pokřivený vztah k sexualitě. Celý film je prostoupen podivnými zvuky (sykot, vrčení, hukot, bzučení, vřeštění dítěte), které působí velice intenzivně, znepokojivě až naléhavě. Film obsahuje řadu mnohoznačných scén a je proložen dvěma snovými obrazy, které se však jako snové zdát nemusejí vzhledem k celkové surrealisticky laděnému pojetí celého snímku. V prvním snu se objevuje „žena za radiátorem“ - blondýnka á la Marilyn Monroe, která však výrazně nemotorně tančí a rozpačitě se usmívá. Stojí na pódiu se šachovnicovým vzorem a začne svým neumělým hlasem Henrymu zpívat jakousi konejšivou ukolébavku: „In heaven everything is fajn. You´ve got your good things and I´ve got mine.“ (V nebi je všechno tak krásné, ty máš své radosti a já své). Když se kamera přiblíží, divák zjistí, že má na tvářích dva obrovské výrůstky, které dodávají celé postavě komický charakter. Ve druhé snové sekvenci jsou z Henryho hlavy vyrobeny gumové mazací hlavy k tužkám v továrně na jejich výrobu. Hlavními postavami snímku jsou Mary (X) a Henry Spencer, který svým vzezřením působí neohrabaně, naivně a groteskně, zároveň ale i zasněně. Hvězdou filmu se však bezpochyby stalo dítě, které Henry a Mary zplodili. Právě tato postava vtiskla celému snímku ještě větší syrovost. Nejde snad ani tak o to, že by chtěl Lynch diváka šokovat, ale spíš se snaží hledat krásu v ošklivosti stejně tak, jako třeba Baudelaire ve své skandální básni „Zdechlina“. Dítě má neforemné tělo, které je obmotáno gázovými obvazy. Jedinou částí těla, která zůstala nezahalena, je hlava, která nese spíše zoomorfní prvky. Vizáž dítěte může v člověku evokovat různé asociace a pocity – od počátečního znusení až po soucit. Dítě leží po většinu času na prádelníku, pohybuje očima, šklebí rty, kašle a kňourá. Dodnes však zůstává tajemstvím, z čeho bylo dítě sestrojeno a jakým způsobem se pohybovalo. Henry je jednoho dne pozván na večeři k rodičům své přítelkyně Mary, kterou již delší dobu neviděl. Večeře u rodičů má grotekní ráz a je jedním z míst filmu, kde je veden největší počet dialogů. I zde se objevuje velice surrealistická scéna – Henry je požádán, aby rozporcoval nový druh syntetických kuřat, která jsou podávána k večeři. Když však Henry píchne vidličkou do kuřete, vytéká z něj podivná tekutina a kuře začne rytmicky pohybovat nohama. Henry se později dozvídá, že jeho přítelkyně nedávno porodila předčasně narozené dítě - tedy, jak říká sama Mary: „Mami, ještě si ani nejsou jisti, jestli je to vůbec dítě.“ Henry je proto nucen se s Mary oženit a začnou spolu bydlet v garsonce, což je bezútěšně vypadající pokoj s jediným oknem, za kterým stojí slepá zeď z cihel - díky tomu je pokoj neustále ponořen do tmy. Mary neunese nekončící křik a vřeštění dítěte, který je podán velice sugestivně, a odchází k rodičům. Henry zůstane s dítětem sám a vzápětí zjistí, že je nemocné. Pokouší se o dítě postarat, ale ve finále ho usmrtí. Usmrcení dítěte lze opět vykládat mnoha způsoby. Syrovost a sugestivnost scény, kdy Henry rozstříhne gázový obvaz, kterým je dítě omotané a začne bodat nůžkami do odhalených vnitřností, bývá často srovnávána s rozříznutím oční bulvy břitvou ve filmu Andaluský pes. Se smrtí dítěte však ale zmizí i Henry a celý jeho svět. V té chvíli se Henry ocitá v objetí „ženy za radiátorem“, v prostoru zalitým světlem. Jeho trápení tak končí - „In heaven everything is fine ...“ I přesto, že může film na první pohled vypadat nesrozumitelně, nebo snad jen může v divákovi budit odpor, je dobré oba tyto předsudky odhodit a ponořit se do filmu, který sahá hluboko do našeho podvědomí více, než kterýkoli další film z Lynchovy tvorby. Pro pochopení Lychova díla jako celku, je shlédnutí totoho snímku téměř nutností.

Jaro, léto, podzim, zima a … jaro, byl prvním filmem, který jsem z Kim Ki-dukovy tvorby zhlédla a myslím, že je zároveň i jeho vrcholným snímkem. Hluboký dojem z filmu ve mně dozníval ještě několik dní. Je vidět, že se Kim Ki-duk po několika předchozích snímcích, kde bylo násilí používáno téměř samoúčelně, vyklidnil. Tímto snímkem se snaží prorazit hranici brutality a nastavuje divákovi svou klidnější (meditativní) tvář. Očividně se tedy jedná o film zlomový – zatímco pro předchozí snímky je spojovacím prvkem násilí a snaha šokovat diváka, snímky novější spojuje zřejmě jenom patos. Film je vizuálně i dějově velice poutavý, plný (nejen) buddhické symboliky a metafor, dialogy jsou (zcela cíleně) omezeny na minimum, atmosféru podkresluje nevtíravá hudba. Film má plynulé, harmonické tempo, do kterého zcela nečekaně pronikají naléhavé prvky (vražda manželky, sebeupálení mistra, žena zamrzlá v jezeře), které jsou však pro odlehčení vykompenzovány humornými scénami. Film je rozdělen do 5 částí – jaro, léto, podzim, zima a jaro, přičemž každá nese své poselství a přináší nová poznání. Toto členění jednak vypovídá o životních proměnách hlavního hrdiny, druhak chce poukázat na koloběh života – „závislé vznikání“ (nic neexistuje samo o sobě, vše vstupuje do bytí díky něčemu jinému a poté pomíjí). Každou z částí, jako kdyby symbolicky zastupovalo jedno ze zvířat – kohout, kočka, had a želva. První část - jaro - by tedy mohlo pomyslně symbolizovat nevědomost a utrpení (scéna, kdy hl. hrdina coby dítě přivazuje zvířatům kamínky k tělu); druhá část - léto - symbolizuje touhu (kohout jako symbol touhy a žádostivosti, déšť jako spojení nebe a země – sexuální akt). Třetí část - podzim - poukazuje na připoutanost (lpění), kdy se hlavní hrdina vrací ke svému mistrovi poté, co zavraždí vlastní manželku a k duševnímu klidu má dojít vyřezáváním kaligrafických znaků mahájánové Sútry srdce. Čtvrtá část - zima - je symbolem jakési očisty, pochopení vesmírného řádu, prozření a sebekázně. Hlavní hrdina v této scéně vystoupá s kamenem přivázaným k tělu na nedalekou horu, na jejíž vrchol umístí sochu Maitréji - buddhy nadcházejícího věku, který shlíží z tohoto místa dolů do údolí. Poslední část filmu - jaro - se v určitém momentu ne náhodou podobá části první a v divákovi může vyvolat pocit, že se bude vše odehrávat nanovo... A o čem že celý ten film je? Třeba jenom o tom, že vše, co máme, je nestálé - že nic, co pokládáme za skutečné, netrvá věčně a že nevědomost, připoutanost a hněv jsou příčinami utrpení.