erased

Rozhodně i dnes jeden z nejzajímavějších seriálů, 3 a půl dekády po začátku natáčení. Alan Alda je prostě nezapomenutelný a jeho humor, stejně jako schopnost být vážný, se podepsal snad na každém, kdo viděl aspoň nějaký díl (a vážně, najde se někdo kdo neviděl?). Dokonce si ani nedokážu vybrat oblíbenou hereckou sestavu - tady se prostě nedá vyzdvihnout jedna postava nad druhou. Každá má totiž něco do sebe a se všemi se loučilo těžko. Jinak i přes povedený dabing je M*A*S*H dokonalý jen a pouze v originálním znění.

Scrubs dokonale zapadají mezi obyčejné americké komediální seriály (ne sitcomy!) a zároveň mezi nimi stejně tak vyčnívají. S přibývajícími díly totiž vychází najevo, že se za nevýrazným námětem, klišovitými zápletkami a moralizujícími pointami schovává asi nejšílenější panoptikum charakterů televizních obrazovek. Epizodní role známých hereckých hvězd tak sice potěší (obzvlášť Amy Smart se vyvedla), ale síla zůstává v sice perfektně předvídatelných, zato nekonečně bavících tvářích ústředních hrdinů a hrdinek a parodování zažitého a notoricky známého. Perfektní rozloučení s partičkou, která má sice hodně trnitý nástup, ale která po bezmála 170 dílech nemůže nepřirůst k srdci je na konci 8. řady dojemné, optimistické a především bezkonkurenční. Pokud bych tak měl Scrubs v závěru k něčemu přirovnat, neváhal bych odkázat ani k legendárnímu M*A*S*H. "But even though it felt warm and safe, I know it had to end."

Tak, jak se po několika prvních dílech změnila má nálada z nadšení z lahodného tématu v rozporuplné přijímání podivných, v televizi nevídaných porcí psychologického thrilleru v exotickém provedení, stejně se toto téměř do konce trvající rozpoložení změnilo v čiré nadšení. Seriálový Hannibal odmítá jít cestičkami vyšlapanými kabelovými televizemi. Díky tomu nehrozí žádná telenoveloidní rodinná pouta, kdy by si díl vystačil s nekončícím šustěním papíru a hned od začátku nasazuje filmovou atmosféru, a konečně k jejímu doplnění naplno využívá dlouhé stopáže k o to lepší práci s jednotlivými tématy a postavami. Každá zápletka, ať už zdánlivě jakkoli vzdálená té ústřední, přesně sekunduje vývoji a momentálnímu rozpoložení hlavní postavy. A tu kupodivu nehraje famózní Mads Mikkelsen. Hugh Dancy vedle něj sice občas působí až příliš vláčně, jenže psychologický teror, kterým Hannibal Willa i diváka naviguje je právě tím, co jeho herecký projev činí naprosto přirozeným a samotný seriál pasuje na jednoznačný unikát. Ono se tak není co divit, že tato hostina byla divácky přijata spíše vlažně. Na něco tak strhujícího současné televizní publikum po dlouhodobé konzumaci všech těch variací na kečupové Dextery, hamburgerové Ztracené a svíčkové Hry o trůny jednoduše není připraveno (viz trefně opatrný komentář hellstruck). Já bych si však velmi rád přidal, a to i po druhé řadě, která jde svou japonskou stylizací alespoň v první polovině atmosférou ještě o několik kroků dál než její předchůdce. Znovu sice dílům zhruba v půlce série začne docházet dech, a vůbec bych se proto nezlobil, kdyby se do příště trochu omezil příděl epizod, a spolu se změnou Willova charakteru a nepříliš přesvědčivým oživováním mrtvých postav částečně přestávám hlavní postavě i celé zápletce věřit, avšak s blížícím se koncem Hannibal znovu začne lahodit tak, jako to jiná televizní série nedokáže. Dezert v podobě třetí série je nakonec tou nejvybranější televizní lahůdkou vůbec. Takřa artová první část sledující Hannibalovy a Willovy šlápěje v Evropě a Vergerovu domácnost protkaná poetickými impresionististickými obrázky a sugestivní hudbou je naprosto unikátním zážitkem. Rozloučení s tímto fenoménem v druhé části po několikaletém skoku k lovu na velkého červeného draka je pak ze všech tří dosavadních adaptací mimo jiné i díky dokonale procítěnému výkonu Richarda Armitage s přehledem nejlepším převedením Harrisovy knihy. Samostatný odstavec by si pak klidně zasloužila bezchybná závěrečná epizoda, pro nedostatek prostoru si ale vystačím i s nostalgickým povzdechnutím, tedy že lepšího a po všech stránkách důstojnějšího zakončení se tonto odvážný projekt ani nemohlo dočkat. My nakanama left me with a smile.