Traffic

Vypravěčsky nezvládnuté. Film stojí na tom, že Bob a Ruth jsou odloučení, ale tahle distance mezi nimi nikdy není patrná. Lowery až na výjimky všechno snímá v detailech a až překvapivě často se spoléhá na prostou figuru záběr protizáběr. Přitom, jak ukázal už v Upstream Color (ale i tady), je skvělý střihač a v některých kratších montážích pořád exceluje. Jenže jsou to opravdu jenom jednotlivosti doplněné nadprůměrnou tesknivou hudbou, při kterých letmo přeběhne mráz po zádech, ale jako celek to bohužel nefunguje. Často mi vyloženě přišlo, že ten film přímo odmítá vytvářet napětí zažitými konvenčními způsoby, ale náhrada v podobě dialogů (často popisujících jinou situaci) nebo voiceoverů není dostatečná. Škoda, potenciál ten příběh má. Pokud to měla být jakási variace na Badlands nebo Nebeské dny, odkoukal Lowery přesně jen záběry při magic hour.

Spolu se Spring Breakers a Pain & Gain tvoří Bling Ring letošní neoficiální trilogii o paradoxech a vyhrocených projevech amerického snu. Který film bude váš osobní favorit pak závisí i na tom, jestli máte blíž k halucinogenům a beach parties, steroidům a posilce nebo ke kokainu a celebrity culture. Kokain je vlastně ve všech třech filmech, ale vy víte, jak to myslím.

Blue Caprice se tónem a částečně i vyzněním podobá 30 minutám po půlnoci, navíc stejně jako film od Bigelow pojednává o reálných traumatických událostech týkajících se USA. Oba snímky pracují s nedořečeností, znemožňují plně proniknout do myšlení postav a odmítají na problémy dávat jednoznačné a snadné odpovědi. Moorsův film je také svým způsobem procedurálním dramatem, jen místo vyšetřovatelů sleduje výhradně zločince a proces, který je dovedl k vraždám. V tomto ohledu se proto Blue Caprice neblíží konvenčním dokudramatům, které nejčastěji vychází z dostupných zdrojů (film naštěstí nezačíná titulkem "podle skutečných událostí" ani nekončí stručným shrnutím osudů postav), ale ve vztahu otce a syna se nutně dopouští určité fabulace. Svojí zdrženlivostí, soustředěním se na relativně běžné situace a důsledným odmítáním jakéhokoliv dramatizování jednotlivých vražd (vše je podávané s maximální mírou úspornosti) snímek drží mrazivé napětí pod pokličkou až do konce. Nejpůsobivější tak není (krátký) pohled na ležící zkrvavené oběti, ale sled zlověstných záběrů na pomalu jedoucí modrý Chevrolet. Hodnotím vysoko i proto, že jde o formálně nadmíru zvládnutý debut, který vedle zmíněného oddramatizování mimo jiné překvapí i působivým zapojením dvojí fokalizace.

Skoro se mi k tomu nechce nic psát, protože se bojím, že bych rychle sklouznul k pseudointelektuálnímu žvanění, ale přece jenom musím aspoň krátce. Je s podivem, že snad žádná ze zahraničních recenzí se nepřiblížila tomu, o čem tenhle snímek je (nejblíž tomu byli ve Slantu). Mezi názory, že jde o sebereflexi rumunské nové vlny nebo úvahu nad možnostmi digitálního filmu coby média (což v podstatě platí taky), podle mě zaniká, že ve skutečnosti film obecně pojednává o tom, jak se můžeme vztahovat k realitě, jak toto naše vztahování mění nástroje, které k tomu používáme, a jak určujeme, co je "falešné" a co "pravé". Právě to mají společné tematicky různorodé dialogy postav, stejně jako způsob, kterým je Porumboiu natáčí. Pokud v úvodu filmu zazní, že digitál umožňuje natáčet delší scény v kuse a tím dosahovat větší uvěřitelnosti, platí to i pro tenhle film, který na dlouhých, mnohdy statických digitálních záběrech sám stojí? To je jedna ze zásadních otázek, která z toho vyplývá: je to, co tady vidíme, sebeuvědomělý konstrukt, nebo realismus? Podle mě obojí a je to jeden z důvodů, proč tenhle film považuju za vynikající.

Andy Fehu je českej Joe Swanberg.

Fantazie. Je nesmírně osvěžující vidět festivalovou artovku, která se neutápí v bezútěšné sociální tematice, ale nabízí hravý realismus s nezaměnitelným absurdním humorem. Srovnání s Tatim je sice na místě (v poslední době jsem neviděl nic, co by se mu duchem blížilo víc), ale Divná kočička si přece jen jde vlastní cestou. Místo řady velkých celků, v nichž neustále probíhá několik více či méně komických situací a gagů v několika plánech najednou (jako třeba v Playtime), si film častěji hraje s detailem, mimozáběrovým zvukem a svěžím způsobem využívá flashbacků. Rozehrává se tu velké množství motivů, které jsou přerušované jinými a následně se k nim snímek navrací, ať už dialogem nebo obrazem. Především proto Divná kočička vyžaduje pozorné sledování, které ale odměňuje vysokou zábavností. Zürcher je talent, který je nutno sledovat, a jeho debut je pro mě osobně jedním z filmů tohoto roku.

Abych to jen objasnil, nízké hodnocení nedávám proto, že by mi bylo Elysium ideologicky odporné (neskrývaně pohádková myšlenka o vzájemné pomoci je sympatická a navíc přesahuje ideologický rámec), spíš mi jde o to podání, které je na Blomkampa až překvapivě nezáživné a poměrně krotké. Souhlasím, že se stylistickou rozdílností, která stojí na dvou polarizovaných světech, se tu pracuje vcelku důsledně (shaky-camové rvačky na Elysiu se asi dají obhájit pomyslným splýváním obou světů, ovšem přijde mi to už trochu na hraně), ale vypravěčsky je to nezvládnuté. Snímek nevytváří téměř žádné napětí, protože vše je jasně dané a předem odhadnutelné a ten proces, ve kterém se dospívá k cíli, není zábavný. A jen si odškrtávat pomyslná políčka při využití deadlinů nebo načasování zlomů ve vyprávění mě nebaví, když to nemá šťávu. Chápu, že čistě z hlediska hollywoodské blockbusterové tradice nebo případného míšení poetik je Elysium pro někoho docela podnětné, ale u mě to přebíjí nízká prokreslenost (i ideologická) fikčního světa (jasně, hraje se na typy, ale podle mě to nefunguje), která svým jednoduchým černobílým náčrtem pro mě není nijak intelektuálně stimulující. Navíc pokud bychom se tedy chtěli bavit o přejímání postupů ruské montážní školy a jejich následné kombinace s hollywoodskými konvencemi, v obou případech si film vybírá to horší (typy a schémata) a dohromady to není moc průkopnické nebo objevné. Něco jiného by bylo, kdyby se tu třeba pracovalo víc s detailem nebo alespoň náznakem s intelektuální montáží - takhle ta "typovost" není stylem filmu nijak dál podpořená a rozvedená, nebudeme-li se bavit o zjevných věcech jako kostýmy, akcent apod. Je to škoda, protože určité momenty vypadají slibně a je z toho cítit snaha o trochu hlubší charakterizaci postav i světa (roboti jako prostředek zotročení pozemšťanů, který se po vykonané revoluci stává naopak synonymem pro diktaturu proletariátu; Krugerova sadistická povaha je vyjadřována typem zbraní, které používá atd.). Spíš než odvážný antikapitalistický (nebo komunistický, chcete-li) pamflet mi to ale připadá jako povídka o imigraci a zdravotní péči pro všechny, kterou by mohli ve favelách pouštět dennodenně, ale nikdo by stejně nehnul prstem.

Nezajímavější britský režisér současnosti je žena a skoro nikdo ji nezná. Už předchozí konverzační dramata Joanny Hogg prozrazovaly režisérčinu zručnost při práci s prostorem, ale Exhibition jde v tomhle mnohem dál - architektura domu se tady stává skoro hlavní postavou snímku, naprosto neoddělitelnou od života ústředního páru. Tohle není, jak by se třeba někomu mohlo zdát, odvar z Antonioniho, ale originální, výsostně současný film. Skvělé využití mimozáběrových zvuků - kromě Lucrecie Martel s nimi už nikdo další tak pečlivě nepracuje. Jen škoda, že se mě to víc nedotklo. Nemám tomu ale v zásadě co vytknout. Pozoruhodnost roku.

You gotta love the sheer ambition.

S odstupem času ve mně přetrvává dojem z výtečného filmu, kterému se daří udržovat lehce komediální tón a zároveň být pozorovatelsky přesný, decentně odvážný (nahota a sex) a velmi chytrý v detailech (scéna s tancujícím kostlivcem jako nastavené zrcadlo sebereflexe). Je to skoro kacířské, ale Gloria je lepší film o "důchodcovské" lásce než Hanekeho akademicky okázalé Umění a vlastně asi nejlepší film, co jsem na tohle téma viděl. Krátká recenze filmu psaná na Berlinale.