helianto

Za průměrné nepovažuji v žádném případě Menšíkovo živelné herectví, ale tento sestřih.

To ještě paní Bohdalová byla HEREČKA...

Beznadějná nuda o ničem!

Klasický balet jako fantasy aneb důkaz, že dokonalé dílo lze pojmout moderně a zajímavě, aniž by se přitom autor musel byť jedinkrát v hrobě obrátit!

“To já už nějak zařídím… To přece nic nebylo… To já rád a ochotně… Ta vaše důvěra mě tedy, skutečně, jinak jsem ochoten, ale mám strach… Nechte to na mně, to je maličkost…" Mnoho psů, zajícova smrt, mnoho funkcí, Patočkův kolaps. Nová doba přináší našemu prvnímu filmovému milovníkovi nové výzvy a on se jich zhošťuje s elegancí jemu vlastní. Co na tom, že ze smokingu je nacpán do silonové bundy tiskařského dělníka a jeho Mařenkou není krásná Nataša Gollová? Jeho Patočka je stejně ochotný jako Valentin dobrotivý, roztomilý člověk za všech okolností a krásně roztržitý jako když Prášil s Burianem. Jen o tom budování světlých zítřků není příliš přesvědčen. On, ani ostatní prvorepublikoví herci. Ještě si nezvykli…

"Efekty byly krásný, jinak to byla píčovina." (Wohnout) Ten film je přesně takový, jak slibuje v názvu - "šílený". Šílená blbost. Jedna hvězdička navíc za vizuál.

“Tlapky klást potichu, ležérně, ty kluku kočičí, nežer mě! Takhle se kocourek nechová, vypadáš jak balík z venkova… aneb škola života malého koťátka, čili jak se stát pravým kočičím gentlemanem a dosáhnout met nejvyšších… Vskutku není to jednoduché být malým koťátkem ve světě, kde to není zařízeno tak, že máš dvakrát denně plnou misku a jíš, kdy chceš. Svět je plný nástrah… No! Kočky! Ale to byste nevěřili, kolik zajímavých věcí se můžete o tom světě naučit. A všechno je potřeba si náležitě zaznamenat. Abyste si jednou, až se vás zeptají, nevzpomněli jen na to, že jste se prali, až chlupy lítaly… Rádce malého sviště v domácím kočičím velmi elegantním, vtipném a hravém provedení nejvyšší kvality. …protože kočičí mladý pán musí být šarmantní elegán!

Lidé věří rádi tomu, co si přejí, aby bylo pravda. – Gaius Iulius Caesar Každý z nich si přál, aby uvěřili tomu, co si přejí, aby byla pravda, pravděpodobný vrah, žena mrtvého i mrtvý sám… Muži neříkají pravdu, protože jsou smrtelní… Ženy nás vždy oklamou slzami… Mrtví ale přece nelžou… Pravda, jak relativní pojem, jeden a týž příběh, viděný několikerýma očima. Jeden příběh zajímavější než druhý. Hrdinné i nízké pohnutky, největší vášně v člověku, velké city, velká hnutí, velké a hrdinné souboje. Jak je skutečná pravda všední a obyčejná až úzko. Jak ten nejslabší je ve skutečnosti ten nejsilnější, čím je příběh vyprávěn s menším patosem, tím je silnější a tím víc si uvědomujeme skutečnou sílu. A vykoupení z vlastního selhání nakonec? Mistr Kurosawa! Život je pomíjivý jako ranní rosa…

Dým jen dým, pálí mě do očí, tvý město náhle zmizí, až prach se zatočí. Dým jen dým, poslední hvězdu zhas… A z kouře, produktu nedokonalého spalování, vystupuje rytíř smutné postavy, aby se ujal velkého úkolu. Tak řekni, jaký je tvůj úkol, hrozně nás zajímá, jak se to jmenuje… A já vám to nepovím, protože jste zvědaví! … Doba vymknutá z kloubů, kde je všechno zahaleno temným kouřem, uvnitř i vně, potřebuje řádně zkouřené vidění, aby člověk přežil a kouřem nesmrděl. Určitě cítíš, že se tady nedá dýchat. Jde o to vymyslet něco, co by celou záležitost komplexně vyřešilo. Rozumíme si? Jde nejen o to, jde o to všechno a kdyby něco, berem kramle . Někdo bere kramle, někdo se stane kurvou, někdo se vzbouří. Nelogicky, absurdně, groteskně, přesně tak, jaká byla celá ta doba, v níž kantýny jsou nejefektivnější místa našeho hospodářství, protože tu spousta lidí tráví většinu pracovní doby.

Moc mě to mrzí, protože to měl být koncert, kterým si božská Helena měla oslavit své sedmdesátiny. Kdyby řekla, tak je mi, kolik mi je, bylo to krásný, ale je čas se rozloučit, hodnotila bych jinak. Bohužel, Helena má další plány. A už jí to nezpívá. Když ten, kdo zůstat má, ráčil odejít... Bohužel, ten, kdo už měl odejít, zůstává... Jinak ovšem přeji paní Heleně k jejímu jubileu jen to nejlepší.