XviD

Je vždy problém hodnotit film tak úzce spjatý z podmínkami a dobou vzniku, jakož i s osudy jeho tvůrců. Zvláště pokud film putoval do trezoru, stal se tak protirežimním a jeho režisér byl perzekvován. Za odvahu, nasazení a za uměleckou ambici patří tvůrcům hluboká poklona. Na druhé straně film samotný je možná díky této protirežimní auře trochu přeceňovaný. Je snad možno koukat na něj i trochu kritičtěji: osvědčené paradigma, prvoplánová umělecká ambice, směšování žánrů - není to chvílemi trochu kýč?

Pěkný film. Jen jestli to není zbytečně brutální? Proč například musela Lisbeth vytrpět ten usvědčující večer se svým opatrovníkem? Co pak by na něj na internetu něco nenašla i bez nasazení vlastní kůže? Nevypadal, že je v roli "opatrovníka" poprvé. Také fotky a prostřihy do minulosti byly až příliš dokumentární - někdy je lépe jen naznačit a dát prostor vlastní fantazii. Tady si člověk vždy již něco domýšlel, když v tom mu to ukázali v celé parádě, snad aby si to sám nevyložil špatně. ----- Jinak velmi pěkné. Působivé interiéry, severská příroda, dobré výkony herců. Přeji všem pěkný zážitek a doufám, že jsem z tohoto napínavého skorohororu neprozradil příliš.

Strhující film. Napínavý děj, katarze i neočekávané zvraty, dobré herecké výkony, zajímavé reálie a široký záběr. Naturalistické pojetí odpovídá závažnosti námětu; uvědomění, že tak nějak to možná doopravdy je, mrazí po zádech ještě dlouho po shlédnutí filmu. Pozor - není pro citlivější povahy. Jen je mi líto, že tvůrci sklouzli do naprosté genderové jednostrannosti: všichni pánové jsou buď vrazi, gauneři, zkorumpovaní policisté či alespoň slaboši, zatímco všechny dámy jsou hrdinky, samostatné bojovnice nebo nevinné oběti. Scéna, kdy parta správňáckých žen jen tak mimochodem řeší problém s přehřátým chladičem už byla trochu navíc.

Tak trochu Hvězdné války, něco z Jurského parku, scéna z Pána prstenu, i naše česká Amerika se tam najde, Sedm let v Tibetu, fórky z 007 a dobrá hudba ala Indiana Jones. Hlavně ale hodně lepidla, tmelu a montážní pěny, aby to vůbec drželo po hromadě. --- Ze začátku oslňující, pak nadějné, trpělivé očekávání střídá zívání, následuje nuda a zklamání. --- Patina starých filmů z toho dobrý film neudělá. A efekty nevyváží absenci příběhu. Jako by jim někde po půlce došel dech. Doporučuji vypnout ve chvíli, kdy se objeví první příšera, ale kde nají v sobě tu sílu, že…

Jeden super hrdina zabije druhýho superhrdinu. Další superhrdina to vyšetřuje a varuje další superhrdiny. Superhrdinka se nemůže rozhodnout, kterého superhrdinu miluje, tak zatím chodí s oběma. Její máma, supermáma, se dala na pití, protože milovala zabitého superhrdinu. Kdo má rád všechno super, tomu se ta Super hills 1985 bude líbit. Hrají tam samí superhrdinové, mají superoblečky, superproblémy a superřešení. Pro ostatní superstráta času (190 min).

Neměly by se psát komentáře na film, který člověk neviděl, ale děje se tak a já se alespoň přiznám hned z kraje: Tenhle film jsem neviděl a snad (vydrží-li mi přesvědčení) ani neuvidím. --- Není to tím, že bych neměl rád Larse von Triera a jeho tvorbu. Naopak, (byl) jsem jeho fanouškem a myslím, že je to jeden z nejlepších současných režisérů. --- Trier soustavně zdokonaluje svoje filmařské umění a doslova zkoumá meze filmu. Ať už se jedná o mainstremovou produkci komedie Kdo je tady ředitel?, alternativní „divadelní“ dramata Dogville a Manderlay nebo dogmatický projekt Idioti, Trier soustavně zkoumá, kam až se dá zajít, co divák ještě unese a co unese filmový materiál. Vždy znovu a znovu překvapí, jak realisticky a přítomně podá i nejabsurdnější zápletky, takže i když je děj filmů absurdní, mohl by se odehrávat třeba trochu jinak hned u sousedů. Snad je Trier opravdu veden vlastními démony a možná filmuje obrazy ze svých snů, jak se o něm často píše. --- Pokud se ovšem dal na horor (formálně, neformálně horory dávno točí), je více než pravděpodobné, že i tento obor zvládne velmi dobře a pokud se rozhodl zprostředkovat nám některé svoje noční můry, věřme, že se mu to podaří. Nejde zde o explicitní sexuální scény či o děsivou zápletku filmu, kdo už něco podobného někde neviděl. Jde o to, jakým způsobem budou natočeny. Trier netočí příběhy z jiného světa, naopak popisuje ten náš skutečný. Prostřednictvím jeho filmu se můžeme podívat na jeho temnou stranu. --- Filmový divák je taky jenom člověk a některým filmům je zkrátka dobré se vyhnout v rámci snahy o zachování zdravého rozumu a odstupu. Nic proti jejich tvůrcům ani proti umu, s jakým jsou natočeny. Samozřejmě kdo má chuť ať se do toho ponoří. Musí ale počítat s dlouhou rekonvalescencí a možnými trvalými následky: posunutí prahu bolesti a prahu citlivosti, latentní cynismus, podezíravost, možná deprese a až schizofrenie… (PS.: Dnes lituji, že jsem viděl např. známé podobenství o nastupujícím nacismu v Itálii nebo film o středověké inkvizici v Čechách - nebudu jmenovat.)

Strhujcí podívaná nad složitými otázkami --- Zápletka filmu je jednoduchá: na Zemi ztroskotá koráb mimozemské civilizace a lidstvo řeší problém, jak se vzniklou situací naložit, hlavně co s přeživšími mimozemšťany. A to zcela prakticky: kde budou žít, jaké budou mít práva, jaké povinnosti, co budou jíst, jak bydlet atd. --- Mimozemšťané jsou jasně identifikovatelná skupina s vlastními socilálne-kulturními specifiky: vypadají trochu jako krevety, pojídají žrádlo pro kočky, jsou poměrně temperamentní a je jich hodně. To samo již stačí k vyvolání xenofobních nálad u většinové společnosti a snaze o přímou regulaci jejich života z oficiálních míst. ---Jsou ale i místa neoficiální, přizpůsobivější, reprezentovaná místními černošskými gangy, které v bídě mimozemšťanů vidí nový trh pro černý trh, drogy, zbraně a prostituci. Nutno říci, že tyto gangy se svým „neformálním“ přístupem slaví větší úspěch než oficiální administrativa. --- Vniká ale velmi výbušné prostředí, ne nepodobné všem sociálním ghettům a utečeneckým táborům. Objevují se paralely k mnoha současným i minulým válečným a sociálním krizím. --- Díky jednoznačné identifikaci jednotlivých skupin je počáteční zařazení (evropského) diváka jednoznačné. O to bolestnější je poznání v průběhu filmu, že všechno může být i trochu jinak a jak první dojem klame. Navíc vše je natočeno velmi střízlivě a realisticky, současně však poutavě a dynamicky, takže divák ani nemá čas nějak promýšlet svůj postoj. Až najednou je překvapen až zděšen, kam až ho strhující děj posunul. Další zděšení přijde s domyšlením výše zmíněných paralel a jejich řešení, která se nabízejí. Film má možná dokonce potenciál otřást našimi vlastními stereotypy v přístupu k „těm jiným“ (etnika, národnosti, cizinci, náboženství) a k přehodnocení některých zažitých klišé a to formou strhujícího sci-fi dramatu, bez zbytečného sentimentu a nesmyslných dějových zkratek. ---Takových filmů je málo a o to jsou cennější!

Flm o povrchu Fascinace obličejem a povrchem vůbec dovedla tvůrce filmu Otevři oči k mnoha zvratům a zápletkám. Možná, že ve světě filmu se opravdu vše točí kolem tváří, je to přeci hlavní zdroj obživy a na místě je i povzdech hlavního hrdiny o herectví ve scéně, kde se dozvídá, že Sofie je herečka. Možná i další fragmenty jsou ať už vědomě či náhodou převzaty z života filmové společnosti: život na vysoké noze, střídání partnerů bez znalosti jejich příjmení, párty a absence jakéhokoliv práce. Náhled do této společnosti jistě stojí za film, ale je třeba myslet i na diváka nefilmaře. Pro takového je těžké vcítit se do dramatu, kdy vše se točí kolem pár jizev na tváři jinak zajištěného mladíka, který se nota bene právě podruhé narodil a mohl by mluvit spíše o štěstí. Druhá část filmu skýtá větší naději. Ponořujeme se do postupujícího šílenství očima nevyspělého hlavního hrdiny. Pokud se vyrovnáme s tím, že v tomto filmu se s nikým neztotožníme a začneme koukat svým způsobem na dokument, můžeme se i pomalu těšit. Kam až zavede hlavního hrdinu sebelítost? Může se nedostatek vychování a rodinného zázemí stát příčinou vážné duševní choroby? Tyto úvahy však rychle ukončuje závěr ve stylu matrixu za pár dolarů. Najednou to není drama ale laciné sci-fi, kdy slovem jedné z postav: „Přece nemůžou nechat zmizet 4 miliony lidí“ - ze záběru, chce se dodat. Explicitní vysvětlování samotného tvůrce tohoto matrixu dokonale zabije jakýkoliv pokus o divákovu účast a z pasivity už nedokáže vytrhnout ani krásné záběry na zimou se třesoucí Penélope Cruz - tak jsme se dočkali záběru z plakátu… Film má jistě i svoje klady, jak zde o nich píší jiní, ale tele zůstane teletem i když je zlaté

Od začátku filmu se vnucuje otázka, kdo je na tom hůř. Zda problémoví vězni živořící hluboko pod hranicí lidské důstojnosti a pod brutalitou dozorců, zato ale s nadějí, že jejich boj ještě neskončil a bojují za „správnou věc“. A nebo jejich bachaři, sice zdánlivě na svobodě, ale v permanentním strachu z pomsty a provádějící zaměstnání, v jehož smysl sami nevěří. Navíc život těchto bachařů se smrsknul na strnulou pravidelnost služby, ze které je dokáže vytrhnout jen pronikavá bolest kloubů, odřených od mlácení vězňů. Dvojí beznadějná existence, pěšáci na protilehlých frontách, jedni vedou marný boj za pochybné myšlenky, druzí stejně pochybně brání zkostnatělý systém. Rozdělení na ty uniformované a na ty bez šatů může být do jisté míry náhodné. Nikdo už se neptá, kdo má pravdu a o co vlastně šlo, už je pozdě, už není ani co říct, a tak se nemluví. Ani návštěvy rodičů nemohou nijak pomoct a hlas Margaret Thatcherové zní cize a nepatřičně. Není totiž vůbec určen zdejším obyvatelům, ale voličům z jiného světa. Hlas z rádia je pouze připomínka společnosti, která problém nedokázala vyřešit a proto jsme teď tady, v pekle jménem Maze. Vězni však mají ještě jednu zbraň, jeden poslední trumf – vlastní život. Přežívání v Maze stejně není dostatečný důvod existence. Navíc smrt může být pokračováním v boji, výrazem jeho smyslu a nadějí, snad i vykoupením. Přesvědčit diváka a pastora o smysluplnosti tohoto kroku je asi jediným důvodem k rozhovoru. Ale možná i tento rozhovor je (byť geniálně zahraný a natočený) zbytečný a v závěru i trochu patetický. Ale ani ve smrti není východisko, není to smrt hrdinská ani mučednická. Je to smrt plíživá, nedůstojná a „technická“, uprostřed nepochopení a pohrdání. Možná přispěla ke splnění některých požadavků vězňů, sotva ale někoho vykoupí. Díky filmařské genialitě režiséra Steva McQueena můžeme nahlédnout, jak vypadá život a smrt v pekle, které vzniklo v moderní vyspělé demokratické společnosti 20. století.